Oppenheimer: Otec bomby, který se stal ničitelem světů a pak marně bojoval proti svému dílu zkázy

Když se řekne J. Robert Oppenheimer, většina lidí si vybaví tvář muže, který spojil mimořádnou inteligenci, charismatický intelekt a stín katastrofy. Jako vědecký ředitel projektu Manhattan stál u zrodu prvních jaderných zbraní a tím i u jednoho z největších zlomů moderních dějin. Po válce se z něj stal člověk, který si stále ostřeji uvědomoval, co jeho práce uvolnila do světa, a snažil se čelit nejradikálnějším podobám jaderného závodu.

Brilantní fyzik v čele tajného projektu

Oppenheimer se narodil roku 1904 v New Yorku do zámožné rodiny a už od mládí vynikal mimořádnou intelektuální šíří. Studoval chemii i fyziku, prošel Evropou a rychle se zařadil mezi nejvýznamnější americké teoretické fyziky své generace. Nebyl laboratorním praktickým géniem v tradičním smyslu, ale člověkem, který dokázal strhnout ostatní a spojovat různé vědecké směry.

Po vstupu Spojených států do války se právě tato schopnost ukázala jako klíčová. V rámci projektu Manhattan měl Oppenheimer vést vědecké práce v Los Alamos. Mnohé překvapilo, že byl vybrán právě on: nebyl nositelem Nobelovy ceny ani nejmocnějším fyzikem ve formálním smyslu. Měl však mimořádný přehled a schopnost organizovat tým největších mozků své doby.

Pod jeho vedením vznikla bomba, která byla 16. července 1945 poprvé odpálena při testu Trinity v Novém Mexiku. Právě s tímto okamžikem se pojí jeho nejznámější pozdější citát inspirovaný Bhagavadgítou: „Nyní jsem se stal Smrtí, ničitelem světů.“ Ačkoli se různé podoby jeho vzpomínky liší, právě tato věta se stala symbolem jeho morálního otřesu.

Hirošima, Nagasaki a pocit odpovědnosti

Krátce po testu přišly útoky na Hirošimu a Nagasaki. Oppenheimer nebyl politikem, který rozhodoval o jejich použití, ale patřil mezi ty, kdo umožnili, aby takové rozhodnutí vůbec existovalo. Bezprostředně po válce byl v USA oslavován jako vědec, který pomohl ukončit konflikt. Tato oslava však zakrývala komplikovanější skutečnost: sám Oppenheimer se stále silněji zabýval otázkou odpovědnosti.

Po roce 1945 se stal předsedou vlivného poradního sboru americké Komise pro atomovou energii. V této roli nepřestal obhajovat nutnost mezinárodní kontroly jaderných zbraní a varoval před nekontrolovaným závodem. Zásadní spor se otevřel kolem vývoje vodíkové bomby, tedy zbraně nesrovnatelně ničivější než původní štěpné bomby.

Oppenheimer a část jeho kolegů k projektu H-bomby přistupovali rezervovaně. Nebylo to jednoduché morální gesto mimo realitu studené války, ale pokus zpochybnit automatický předpoklad, že všechno technicky možné musí být také bez odkladu vyrobeno. V atmosféře rostoucího napětí se však takový postoj stále víc jevil jako podezřelý.

Pád během studené války

Padesátá léta přinesla Spojeným státům éru mccarthismu, strachu z komunismu a bezpečnostních prověrek. Oppenheimer měl v minulosti kontakty s levicovým prostředím, přátele i známé mezi komunisty a jeho osobní život byl pro tajné služby dlouho předmětem podezření. To vše se spojilo s jeho odporem vůči vývoji vodíkové bomby a vytvořilo výbušnou směs.

V roce 1954 proběhlo slavné bezpečnostní slyšení, při němž byl Oppenheimer veřejně přezkoumáván. Formálně nešlo o soud, ve skutečnosti však o ponižující proces, který zničil jeho politický vliv. Bezpečnostní prověrka mu byla odebrána a muž, který pomohl vytvořit americkou jadernou převahu, se náhle ocitl na okraji establishmentu.

Samotné slyšení dnes bývá vnímáno jako memento studené války: režim, který se opíral o vědu, dokázal zároveň velmi rychle zničit postavení vědce, jenž přestal odpovídat momentálnímu politickému očekávání. Oppenheimer nebyl mučedníkem bez chyb, ale byl nepochybně člověkem, s nímž bylo naloženo jako s nepohodlnou připomínkou morálních rozměrů atomového věku.

Muž, jehož jméno přerostlo vědu

V pozdějších letech zůstal Oppenheimer významnou intelektuální autoritou, přednášel, vedl Institute for Advanced Study a vystupoval jako veřejně respektovaná, ale už ne rozhodující osobnost. Symbolicky byl částečně rehabilitován, plného uznání se mu však v době vrcholné politické kariéry už nedostalo. Zemřel roku 1967.

Jeho odkaz je dodnes dvojznačný a právě v tom spočívá jeho síla. Oppenheimer nebyl ani jednorozměrným padouchem, ani čistým svědomím vědy. Byl mužem, který se podílel na vytvoření strašlivé zbraně v přesvědčení, že boj proti nacismu a válce to vyžaduje, a později pochopil, že svět vstoupil do nové éry, v níž už žádná jednoduchá vítězství neexistují.

Jméno Oppenheimer se proto stalo víc než historií jednoho fyzika. Zůstává zkratkou pro otázku, co se stane, když vědecký talent otevře možnosti, které politika nedokáže bezpečně unést. V jeho životě se potkávají triumf vědy, úzkost moci i trvalé vědomí, že některé objevy už nelze vrátit zpět.