Barkleyho maraton je nejkrutější závod planety. Cílem prošla za dekády jen hrstka.

Když se řekne maraton, většina lidí si představí běžce na asfaltu, občerstvovací stanice a jasně vyznačenou trať. Barkley Marathons je pravý opak. Tento podnik, pořádaný v lesích státu Tennessee, bývá označován za nejkrutější běžecký závod na světě – a právem. Místo přehledného okruhu čeká účastníky divoký, částečně utajený terén, ostré stoupání a klesání, hustý porost, trny, proměnlivé počasí a navigace, při níž se nelze spolehnout na GPS. Závod navíc provází téměř mytologická aura: přihlášení je komplikované, pravidla záměrně podivná a úspěšných finišerů je po desetiletích stále jen velmi málo.

Vyčerpaný běžec v trnitém horském lese během Barkley Marathons

Závod, který vznikl jako černý humor

Barkley Marathons vytvořil Gary „Lazarus Lake“ Cantrell jako podnik, který měl původně spíš podobu drsného žertu než tradičního sportovního eventu. Inspirací mu byl mimo jiné útěk vězně Jamese Earla Raye z nedaleké věznice Brushy Mountain. Cantrell později sarkasticky poznamenal, že vězeň za desítky hodin útěku urazil jen malou vzdálenost, a tak vznikla myšlenka na závod, jenž prověří, kolik toho člověk skutečně vydrží v okolní neprostupné krajině.

Od začátku šlo o podnik, který si zakládal na odporu vůči sportovní konvenci. Start neoznamuje elektronická časomíra, ale prostý signál. Závodníci nedostanou luxusní zázemí ani dokonale nalajnovanou trasu. A hlavně: nejsou chráněni před samotnou podstatou terénu. Barkley není stylizovaná „survival“ atrakce. Je to reálný ultratrail v prostředí, které je fyzicky i psychicky mimořádně nepříjemné.

Tento antiestablishmentový duch je součástí jeho přitažlivosti. Barkley se nestal legendou díky marketingu, ale díky tomu, že jeho pověst se šířila mezi běžci jako skoro neuvěřitelná historka: existuje závod, v němž i špičkoví ultramaratonci často končí po několika hodinách úplně rozbití.

Trať bez milosti a bez komfortu

Na rozdíl od klasických ultramaratonů není Barkley jen dlouhý. Je především brutálně nepřátelský. Celá trasa je složena z opakovaných okruhů v hrubém, zarostlém a orientačně náročném terénu. Závodníci se pohybují po prudkých svazích, v listí, bahně, mezi ostružiním a v úsecích, kde se dá jen těžko mluvit o „cestě“. Každé stoupání pálí nohy a každé klesání ničí stehna i chodidla. Celkové převýšení dosahuje hodnot, které se u běžných závodů objevují jen ve snových nočních můrách.

Jedním z nejznámějších prvků Barkleyho je systém knih rozesetých po trati. Běžci musí na kontrolních bodech vytrhávat stránky odpovídající svému startovnímu číslu jako důkaz, že úsek skutečně prošli. Je to jednoduché, staromódní a přesně odpovídá duchu závodu. Žádné čipy, žádné GPS potvrzení, jen papír, orientace a vlastní odhodlání.

Právě absence moderního komfortu a jasného vedení trasy dělá z Barkleyho psychologicky tak tvrdý podnik. Účastník často neví, zda je přesně tam, kde má být, zda zvolil dobrou stopu, ani kolik ho bude stát další chyba. V okamžiku vyčerpání se i malá navigační nepřesnost rychle změní v časovou i energetickou katastrofu.

Psychika jako hlavní bojiště

Ultrazávody často vyhrává ten, kdo umí lépe hospodařit se silami. Barkley k tomu přidává další rozměr: bojuje se zde o schopnost vydržet v neustálé nejistotě. Běžec nikdy nemá úplný klid. Tělo bolí, orientace vyčerpává, okolní les působí monotónně i hrozivě zároveň a čas běží neúprosně. V takovém prostředí se ukazuje, že fyzická připravenost sama nestačí.

Mnoho zkušených vytrvalců přiznává, že Barkley je psychicky těžší než většina delších závodů. Člověk se v něm necítí jako sportovec na závodě, ale spíš jako někdo, kdo se pokouší probojovat sérií úkolů, které mu organizátor s jistou škodolibou radostí vrší do cesty. Slabost se tu neprojevuje jen v nohách, ale i v hlavě – v rozhodnutí, jestli má cenu pokračovat, když další svah vypadá nekonečně a mapový bod je stále v nedohlednu.

I proto dokončí Barkley jen nepatrný zlomek startujících. Těm, kteří se dostanou do cíle, se dostává obrovského respektu, protože všichni dobře vědí, že nejde jen o čas nebo pořadí. Jde o průchod jednou z nejtvrdších sportovních zkoušek, jaké byly v běhu vymyšleny.

Legenda, kterou nelze zkopírovat

Barkley Marathons se stal kulturním fenoménem. Přitahuje špičkové ultraběžce, dobrodruhy i fanoušky extrémních podniků, ale přesto si uchovává zvláštní nedostupnost. Není to masová akce, která by se dala přenést do jiného regionu a vyrobit z ní sérii závodů. Je silně spjatá s konkrétním místem, konkrétní osobností organizátora i s absurditou svých pravidel.

Možná právě v tom spočívá její síla. V době, kdy mnoho sportovních akcí usiluje o srozumitelnost, bezpečnost a globální marketing, Barkley dál funguje jako podivný, téměř tajný kult. Vypráví příběh o tom, že i v současném sportu existují podniky, jejichž hlavním smyslem není show, ale zkouška. Syrová, nepohodlná a často ponižující zkouška lidské výdrže.

Proto má Barkley mezi vytrvalci tak silné jméno. Je to závod, kde se nehraje na styl, ale na pravdu. A ta pravda je jednoduchá: jen hrstka lidí dokáže projít celou trasu v limitu a s čistým svědomím říct, že tohle peklo opravdu zvládla.