Kdybychom hledali tvora, který na Zemi působí nejméně pozemsky, chobotnice by byla jedním z nejsilnějších kandidátů. Nemá kosti, dokáže se protáhnout neuvěřitelně úzkou škvírou, mění barvu i strukturu kůže, ochutnává svět chapadly a její nervová soustava funguje tak odlišně od té lidské, že se o ní často mluví jako o tvorovi s devíti mozky. Nejde o sci-fi nadsázku bez základu. Chobotnice skutečně představuje jednu z nejpodivuhodnějších forem inteligence, jaké známe.
Její zvláštnost není jen v tom, že vypadá jako bytost z jiné planety. Mnohem zajímavější je, že jako „mimozemšťan“ také přemýšlí. Ne samozřejmě lidsky, ne slovy, ne v pojmech, které bychom mohli snadno převést do našeho světa. Její vědomí, paměť a rozhodování jsou rozprostřeny po těle způsobem, který nám připomíná, že inteligence nemusí mít jednu podobu. Mozek nemusí být jen velící centrála ukrytá v hlavě. U chobotnice může myslet i ruka.
Devět mozků? Ano, ale trochu jinak, než si lidé představují
Když se říká, že má chobotnice devět mozků, je dobré tomu rozumět správně. Neznamená to, že má devět samostatných lidských mozků, které si mezi sebou povídají. Má jeden centrální mozek a v každém z osmi ramen rozsáhlá nervová centra, díky nimž se ramena dokážou chovat pozoruhodně samostatně. Právě proto vzniklo oblíbené tvrzení o devíti mozcích.
U běžné chobotnice se uvádí přibližně půl miliardy neuronů. To je číslo, které je na bezobratlého živočicha naprosto mimořádné. Ještě podivnější je jejich rozmístění. Velká část neuronů není soustředěna v hlavě, ale v ramenech. Jinými slovy: chobotnice nemá tělo, které jen slepě poslouchá mozek. Má tělo, které do určité míry samo zkoumá, vyhodnocuje a jedná.
Když chobotnice natáhne rameno do škvíry mezi kameny, nemusí centrální mozek řídit každý drobný pohyb. Rameno samo sbírá informace, ohmatává povrch, ochutnává chemické stopy a podle situace reaguje. Centrální mozek může určit záměr, například „prozkoumej tamto místo“, ale mnoho detailů nechává na samotném rameni. Je to podobné, jako kdyby vaše ruka měla vlastní malou rozhodovací stanici.
Ramena, která chutnají, sahají a rozhodují se
Chobotnice nepoznává svět jen očima. Její přísavky nejsou pouhé přísavky. Jsou to citlivé smyslové orgány, které dokážou vnímat dotyk i chemické vlastnosti povrchu. Zjednodušeně řečeno: chobotnice může ochutnat to, čeho se dotýká. Když se její rameno plazí po mořském dně, není to jen pohyb. Je to souvislé čtení prostředí.
Tato schopnost je pro ni obrovskou výhodou. Mnoho kořisti se skrývá ve škvírách, kam chobotnice nevidí. Rameno se tedy stává průzkumníkem. Zasunuje se do otvorů, dotýká se stěn, rozeznává, zda narazilo na kámen, kraba, měkkýše nebo něco nebezpečného. A protože má vlastní nervové zpracování, dokáže reagovat rychleji, než kdyby muselo každý signál nejprve posílat do centrálního mozku.
Právě tady se chobotnice začíná vymykat běžné představě o zvířeti. U člověka vnímáme tělo hlavně jako nástroj mysli. U chobotnice je tělo součástí mysli. Její inteligence není uzavřená v hlavě, ale rozprostřená do svalů, přísavek a pohybů. To je jeden z důvodů, proč nám připadá tak cizí a fascinující.
Chobotnice jsou proslulé tím, že v zajetí dokážou překvapovat i zkušené chovatele. Umějí otevírat nádoby, protahovat se malými otvory, manipulovat s předměty a učit se z opakované zkušenosti. Nejsou to mechanické automaty řízené instinktem. Když řeší problém, často působí dojmem tvora, který zkouší, pamatuje si a přizpůsobuje se.
V přírodě se jim tato schopnost hodí každý den. Chobotnice nemá pancíř jako krab ani ostré zuby jako žralok. Její hlavní zbraní je proměnlivost. Dokáže se schovat, předstírat, zmizet, napodobit okolí, vmáčknout se do úkrytu nebo využít předmět jako ochranu. Některé druhy si dokonce nosí kokosové skořápky nebo jiné části prostředí a používají je jako přenosný úkryt. To už není pouhá reakce na podnět. To je plánování.
Fascinující je také jejich zvědavost. Chobotnice často zkoumá nové věci nikoliv proto, že by z nich okamžitě měla potravu, ale protože ji zajímají. Zkouší je chapadly, obrací je, přisává se k nim, někdy je odstrkuje a znovu se k nim vrací. V tom připomíná tvory, u kterých už nemluvíme jen o přežití, ale o aktivním poznávání světa.
Dokonalá kamufláž: kůže jako živá obrazovka
Kdyby měla chobotnice superschopnost, byla by to proměna. Její kůže dokáže měnit barvu, vzor i strukturu tak rychle, že člověk má pocit, jako by sledoval živou obrazovku. Jednu chvíli splývá s pískem, za okamžik připomíná kámen, řasu nebo kus korálu. Nejde jen o změnu barvy. Chobotnice umí povrch těla zvrásnit, vyhladit nebo vytvořit výstupky, aby se podobala okolí nejen odstínem, ale i tvarem.
Základem této proměny jsou specializované buňky v kůži. Chromatofory obsahují pigment a umožňují rychlé změny barevných vzorů. Další buňky pomáhají odrážet světlo a vytvářet lesk nebo světlé plochy. Výsledek je tak přesvědčivý, že predátor může plavat přímo kolem a chobotnici si vůbec nevšimnout.
Je na tom ještě jedna zvláštní věc. Chobotnice pravděpodobně nevnímá barvy tak jako člověk, přesto dokáže své zbarvení dokonale přizpůsobovat prostředí. Jako by její tělo znalo jazyk světla a stínů jiným způsobem než naše oči. I proto vědce zajímá nejen biologie chobotnic, ale také jejich možné využití jako inspirace pro robotiku, maskovací materiály a nové technologie.
Tři srdce, modrá krev a tělo bez kostí
K mimozemskému dojmu přispívá i vnitřní stavba chobotnice. Má tři srdce. Dvě pumpují krev k žábrám, kde se okysličuje, a třetí rozvádí krev do zbytku těla. Její krev není červená, ale namodralá, protože k přenosu kyslíku nepoužívá hemoglobin s železem jako člověk, ale hemocyanin založený na mědi. V chladnějším a méně okysličeném mořském prostředí je to velmi užitečná adaptace.
Další výhodou je tělo bez kostry. Chobotnice se dokáže protáhnout otvorem, který by u jiného zvířete působil nemožně. Pokud projde její tvrdší zobák, projde většinou i zbytek těla. Tato pružnost z ní dělá mistra úniků. V moři se může schovat do dutiny, zmizet pod kamenem nebo se stáhnout do prostoru, kam se za ní predátor nedostane.
Jenže tělo bez kostí není jen o útěku. Znamená také neuvěřitelnou pohybovou svobodu. Každé rameno se může ohýbat, kroutit, natahovat a zkracovat mnoha způsoby. Pro lidský mozek by řízení takového těla bylo extrémně náročné. Chobotnice to řeší právě rozprostřenou nervovou soustavou. Její tělo je měkké, ale rozhodně ne jednoduché.
Má chobotnice vlastní vědomí?
Otázka vědomí je složitá i u lidí, natož u zvířat, která jsou nám evolučně tak vzdálená. Chobotnice nepatří mezi savce, nemá obličejovou mimiku jako pes, nevydává zvuky jako ptáci a nežije ve stádech jako mnoho sociálních živočichů. Přesto vykazuje znaky, které naznačují bohatý vnitřní život: učí se, pamatuje si, rozlišuje situace, řeší problémy, vyhledává úkryty, reaguje na bolestivé i příjemné podněty a její chování není snadné vysvětlit jen reflexy.
Vědci proto stále častěji mluví o tom, že hlavonožci, mezi které chobotnice patří, jsou vážnými kandidáty na vnímavé bytosti. To neznamená, že prožívají svět jako člověk. Spíše to znamená, že jejich prožívání může být skutečné, ale zásadně jiné. Chobotnice může mít vědomí bez lidské tváře, bez lidského jazyka a bez lidského těla.
Právě tím je tak důležitá. Nutí nás opustit pohodlnou představu, že inteligence vypadá vždy jako naše vlastní. Chobotnice je důkazem, že evoluce dokáže dojít k chytrému chování úplně jinou cestou. Zatímco obratlovci rozvíjeli inteligenci jedním směrem, hlavonožci šli vlastní cestou. Výsledek je tvor, který s námi sdílí planetu, ale v mnoha ohledech působí jako návštěvník z jiného světa.
Osamělý génius oceánu
Zajímavé je, že chobotnice jsou většinou samotáři. Mnoho inteligentních zvířat, například delfíni, vlci, sloni nebo havrani, rozvíjí schopnosti v sociálních skupinách. Učí se od ostatních, soupeří, spolupracují a komunikují. Chobotnice ale často žije sama. Její inteligence nevznikla hlavně kvůli životu ve skupině, ale kvůli lovu, úniku, orientaci a neustálému řešení praktických problémů.
To z ní dělá zvláštní typ génia. Není to společenský vyjednavač, ale tichý řešitel. Nepotřebuje smečku, aby přežila. Potřebuje dobrý úkryt, pružné tělo, rychlé smysly, paměť a schopnost improvizace. V prostředí, kde za každým kamenem může být kořist i predátor, je právě taková inteligence nesmírně účinná.
Její život je přitom často krátký. Mnoho chobotnic se dožívá jen několika málo let. O to pozoruhodnější je, kolik složitosti se do tak krátkého života vejde. Rychle rostou, rychle se učí, rychle reagují a většinu svého času tráví v nebezpečném světě, kde přežije jen ten, kdo dokáže být nenápadný, pružný a chytrý.