Johanka z Arku zachránila Francii, král ji pak nechal napospas nepřátelům
Příběh Johanky z Arku patří k nejpůsobivějším epizodám pozdního středověku. Během několika měsíců dokázala změnit psychologii války, dodat Francouzům sebevědomí a otevřít cestu ke korunovaci Karla VII. Přitom nepocházela z vysoké šlechty ani z dvorského prostředí. Narodila se kolem roku 1412 v Domrémy a do velké politiky vstoupila s tvrzením, že ji k tomu vedou božské hlasy. V době, kdy Francie vypadala po letech stoleté války rozvráceně a legitimita následníka trůnu byla zpochybněna, se stala symbolem obratu. Když ale o rok později padla do zajetí, zjistila, že symbolická hodnota jedné hrdinky má na dvoře své hranice.
Francie na pokraji zhroucení
Na počátku 15. století byla francouzská koruna v hluboké krizi. Porážka u Azincourtu roku 1415, vnitřní spor mezi Armagnaky a Burgunďany a smlouva z Troyes z roku 1420, která prakticky vyřadila dauphina Karla z nástupnictví, postavily zemi na hranu zhroucení. Angličané i jejich burgundští spojenci kontrolovali rozsáhlá území a obléhání Orléansu v roce 1428 ohrožovalo samotné srdce loajální Francie.
Do této situace vstoupila Johanka. Po dlouhém přesvědčování se dostala k dvoru v Chinonu, kde ji Karel přijal. Přes pochybnosti teologů a velitelů jí bylo umožněno doprovázet vojsko. Rozhodující nebylo jen to, co sama dokázala v boji, ale i to, jak silně působila na morálku armády a obyvatelstva.
Orléans a cesta do Remeše
Na jaře 1429 se situace náhle změnila. Johanka se účastnila akcí vedoucích k prolomení anglického sevření kolem Orléansu. Město bylo osvobozeno 8. května 1429 a tento úspěch měl obrovský psychologický dopad. Následovala tažení v údolí Loiry a vítězství u Patay, kde Francouzi rozbili anglické síly.
Johanka pak tlačila na to, aby se dauphin co nejrychleji vydal do Remeše ke korunovaci. Právě korunovace byla klíčová pro legitimitu. Dne 17. července 1429 byl Karel VII. skutečně korunován francouzským králem. V tomto okamžiku se zdálo, že dívka z Domrémy splnila své poslání a že se dvůr bude o její ochranu starat stejně rozhodně, jako využil jejího charismatu.
Zajatkyně, za kterou nikdo pořádně nebojoval
Skutečnost byla mnohem tvrdší. Po korunovaci se politické zájmy dvora začaly rozcházet s Johančinou aktivistickou vizí dalšího postupu. Královské vedení preferovalo opatrnější politiku, vyjednávání a konsolidaci pozic. Johanka mezitím pokračovala v boji a v květnu 1430 padla u Compiègne do zajetí burgundských sil.
Burgunďané ji později předali Angličanům za vysokou částku, obvykle uváděnou kolem 10 000 livrů. To je okamžik, který stále vyvolává otázky. Proč Karel VII. neudělal víc pro výkup nebo záchranu ženy, jež mu otevřela cestu ke koruně. Důvody byly patrně kombinací politického kalkulu, finančních omezení a neochoty vázat další legitimitu monarchie na osobu, která byla pro část elit stále nepohodlná.
Proces a hranice hrdinství
Johanka byla souzena v Rouenu církevním tribunálem ovládaným anglickým zájmem. Proces v letech 1431 se soustředil na její údajné kacířství, hlasy i mužský oděv. Ve skutečnosti šlo o politický akt, jehož cílem bylo zpochybnit nadpřirozenou legitimitu, kterou přinesla Karlovi. Dne 30. května 1431 byla upálena. Bylo jí asi devatenáct let.
Teprve o čtvrt století později došlo k rehabilitačnímu procesu, který původní rozsudek zrušil. Johanka se stala mučednicí, národní hrdinkou a později i svatou. Král, jehož cesta k pomazání vedla přes její odvahu, už mezitím vládl bezpečněji a bez potřeby vracet dluh v politické praxi. Na jejím osudu je vidět, jak rychle dokáže dvorská moc proměnit živý symbol v obětovatelnou postavu, jakmile splní svou bezprostřední funkci.
Dochované protokoly z procesu patří k nejcennějším pramenům pozdního středověku právě proto, že zachycují Johanku jako živou a mimořádně odolnou osobnost. Přes tlak soudců odpovídala s pozoruhodnou pohotovostí a několikrát prokázala duchapřítomnost, která překvapovala i její protivníky. To jen zesiluje kontrast mezi její osobní odvahou a opatrností francouzského dvora. Dívka, která dokázala veřejně mluvit před teology a veliteli s nezvyklou jistotou, zůstala nakonec odkázána sama na sebe v prostředí, kde o jejím osudu rozhodovaly zájmy mnohem silnějších hráčů.
Karel VII. později profitoval z toho, že Angličané i Burgunďané postupně ztráceli půdu pod nohama, a mohl si dovolit nechat Johančin obraz proměnit v užitečnou památku. Rehabilitační proces z let 1455 až 1456 z ní učinil oběť nespravedlnosti a podpořil legitimitu dynastie, která se mezitím upevnila. Právě tato proměna z živé bojovnice v posmrtný symbol dobře ukazuje, jak funguje politika paměti. Hrdinku je možné oslavovat tím snáze, čím méně už může zasahovat do současného rozhodování.