Nejslavnější dálnice světa Route 66 je dnes z velké části opuštěná a pohlcuje ji prach

Když byla 11. listopadu 1926 oficiálně zavedena do amerického silničního systému, měřila slavná Route 66 přibližně 3940 kilometrů a vedla z Chicaga přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko a Arizonu až do kalifornské Santa Moniky. V učebnicích cestovatelské romantiky zůstala jako „Mother Road“, silnice, po níž mířili farmáři prchající před prachovými bouřemi, vojáci vracející se z války i rodiny hledající nový život na západě. Ve skutečnosti je dnešní Route 66 spíš archivem pod širým nebem. Přímé dálniční tahy ji po desetiletích odsunuly stranou, mnohá městečka se vylidnila a někde silnici doslova překrývá písek, rez a zapomenuté reklamní poutače.

Silnice, která spojila dvě Ameriky

Vznik Route 66 souvisel s obrovskou přestavbou Spojených států v první třetině 20. století. Americká města rostla, automobil se rychle měnil z luxusu na běžný dopravní prostředek a federální vláda začala vytvářet systematickou síť číslovaných cest. Trasa s číslem 66 se od počátku odlišovala tím, že nesledovala jedinou historickou obchodní linii, ale prakticky propojovala průmyslový severovýchod a rychle se rozvíjející západ. V době, kdy se část Spojených států vzpamatovávala z hospodářských otřesů, nabídla tato silnice obyčejným lidem iluzi pohybu a volby. To z ní postupně udělalo kulturní symbol daleko přesahující mapu.

Ve třicátých letech její význam ještě zesílil. Během období Dust Bowl po ní odcházely desetitisíce obyvatel amerického vnitrozemí do Kalifornie. O několik let později sloužila vojenským přesunům a po druhé světové válce se stala tepnou motoristické turistiky. S Route 66 jsou dodnes spojeny motely s neonovými nápisy, rodinné diner restaurace, servisy, klenuté čerpací stanice i celé vizuální dědictví poválečné Ameriky. Jenže právě tato éra byla poměrně krátká. Jakmile nastoupily mezistátní dálnice, začal se příběh slavné silnice lámat.

Konec v úředních seznamech

Rozhodující obrat přišel po roce 1956, kdy prezident Dwight D. Eisenhower podepsal zákon o budování mezistátních dálnic. Nové komunikace měly být širší, rychlejší a bezpečnější. Byly navrženy tak, aby obcházely centra měst a vedly přímočaře krajinou. Pro lokální podnikatele, kteří žili z provozu na Route 66, to znamenalo začátek dlouhého úpadku. Jakmile se otevřel nový dálniční obchvat, pumpa, motel nebo kavárna na staré trase často přišly během měsíců o většinu zákazníků.

V roce 1985 byla Route 66 z oficiální sítě amerických federálních silnic definitivně vyřazena. To ovšem neznamenalo, že fyzicky zmizela. Její úseky byly rozděleny mezi státní silnice, místní komunikace a souběžné servisní cesty u nových dálnic. Podle odhadů je dnes v nějaké podobě zachováno přibližně 80 až 85 procent původní trasy, ale jen menší část působí jako ucelený cestovatelský zážitek. Zbytek je rozdrobený, přerušený nebo pohlcený okolní zástavbou a novou dopravní infrastrukturou.

Města, která zůstala stát v čase

Největší síla Route 66 dnes nespočívá v rychlém přesunu, ale v atmosféře míst, která hlavní proud minul. V Arizoně, Oklahomě nebo Novém Mexiku dodnes přežívají úseky, kde se silnice vine krajinou téměř stejně jako před desítkami let. Cestovatel tam potká opuštěné benzinky, motely s nápisy, které už sotva svítí, i malé komunity, které se snaží svou historii proměnit v turistickou přitažlivost. Města jako Seligman, Tucumcari nebo Williams žijí z nostalgie, ale zároveň musí zvládat realitu amerického vnitrozemí, v němž se mladí lidé stěhují pryč a podnikání se udržuje jen obtížně.

Právě proto Route 66 nepůsobí jako sterilní muzeum. Na některých místech je pečlivě restaurovaná a nabízí téměř filmový návrat do padesátých let. O pár desítek kilometrů dál se však asfalt láme, v omítce čerpacích stanic zejí díry a kolem vraků aut se zvedá pouštní prach. Tato nejednotnost je její podstatou. Člověk neprojíždí jednou atrakcí, ale celou geografií amerického stárnutí, v níž jsou vedle sebe hrdost, ekonomický boj i snaha nepřijít o vlastní příběh.

Turistická legenda a fyzická realita

V posledních desetiletích zažívá Route 66 pozoruhodný druh druhého života. Přijíždějí na ni Evropané, Japonci i domácí cestovatelé, kteří hledají „pravou Ameriku“ daleko od letišť a velkoměstských tříd. Vznikly spolky na její ochranu, značení Historic Route 66 a celá ekonomika suvenýrů, festivalů a tematických jízd. Jenže za tímto renesančním obrazem stojí velmi hmatatelné problémy. Udržovat staré mosty, fasády a asfaltové úseky v řídce osídlené krajině stojí peníze a mnohé obce je jednoduše nemají.

Na některých úsecích je navíc vidět, že příroda a čas mají poslední slovo. V pouštních státech se na vozovku vrací písek a křoviny, dřevěné konstrukce degraduje vedro a sucho, jinde hrozí zhroucení starších objektů. Route 66 je tedy nejen nostalgický symbol, ale i křehké dědictví závislé na místních nadšencích, malých grantech a turistickém zájmu. Právě v tom spočívá její paradox. Čím slavnější je v popkultuře, tím náročnější je zachovat ji ve skutečnosti.

Silnice, která už nikam nespěchá

Moderní cestovatel na Route 66 nezíská nejrychlejší cestu, ale mimořádně koncentrovaný výklad amerického století. Na jedné ose se tu potkává hospodářská krize, poválečný boom, úpadek malých komunit i proměna automobilu v nástroj svobody a současně závislosti. Každá oprýskaná pumpa a každé opuštěné kino připomínají, jak rychle se dopravní triumf může změnit v boční poznámku dějin.

Některé části Route 66 budou dál chátrat a jiné se podaří zachránit jako ikonické zastávky světové turistiky. Síla této cesty však netkví jen v dochovaných kulisách. Je v rytmu prázdné silnice, která už ztratila svůj praktický význam, ale neztratila schopnost vyvolat pocit pohybu a vzdáleného horizontu. Právě proto Route 66 stále přitahuje lidi, i když je dnes z velké části opuštěná a kolem jejích krajnic se zvedá jen prach.