Cesta na trůn přes násilí
Selim byl synem sultána Bajezida II. a jeho vzestup neprobíhal jako poklidné předání moci. V osmanské dynastii nebylo výjimečné, že synové soupeřili o trůn ještě za otcova života. V Selimově případě se tento boj změnil v otevřený konflikt. Selim se opřel o podporu části armády, především janičářů, a roku 1512 donutil svého otce abdikovat.
Bajezid krátce poté zemřel a Selim se velmi rychle postaral o odstranění možných soupeřů. V souladu s osmanskou dynastickou praxí, ale v mimořádně tvrdé podobě, nechal zlikvidovat bratry a další potenciální uchazeče. Tím si zajistil trůn, ale zároveň si vysloužil pověst panovníka, pro něhož představovala rodina spíše hrozbu než posvátný rámec dynastie.
Toto násilí nebylo samoúčelným výbuchem krutosti. V osmanském prostředí se mělo za to, že rychlé a rozhodné odstranění soupeřů může zabránit vleklé občanské válce. Selim však tuto logiku dovedl do krajnosti a ukázal, že je ochoten použít jakékoli prostředky, pokud povedou ke konsolidaci moci.
Safíovci a bitva u Čaldiránu
Jedním z prvních velkých úkolů nového sultána bylo vyrovnat se s rostoucí mocí safíovské Persie. Šáh Ismá‘íl vytvořil na východě agresivní ší‘itský stát, který představoval pro Osmany nejen geopolitickou, ale i nábožensko-politickou hrozbu. Selim vnímal safíovce jako soupeře, kteří mohou rozkládat osmanskou autoritu i uvnitř Anatolie.
V roce 1514 proto vytáhl na východ a v bitvě u Čaldiránu dosáhl zásadního vítězství. Osmanská převaha v dělostřelectvu a organizaci zde sehrála klíčovou roli. Ačkoli tím Safíovci nezmizeli, Selim jasně ukázal, že osmanský stát má převahu a že může zasahovat hluboko do prostoru, který byl do té doby mimo jeho bezprostřední kontrolu.
Vítězství mělo i ideologický dopad. Selim se stylizoval do role sunnitského vládce, který chrání pravověří proti ší‘itské výzvě. Právě tato rovina jeho politiky pak posílila i jeho pozdější prestiž po dobytí arabských zemí.
Pád mamlúků a vznik nové velmoci
Ještě větší důsledky měla Selimova tažení proti mamlúckému sultanátu. V letech 1516 až 1517 porazil mamlúky v Sýrii i Egyptě a připojil k Osmanské říši Damašek, Káhiru a celý prostor Hidžázu s Mekkou a Medínou. Šlo o převrat, který změnil postavení Osmanů v islámském světě více než kterýkoli předchozí úspěch.
Získání Egypta znamenalo obrovský hospodářský a strategický zisk. Káhira byla jedním z nejdůležitějších center muslimského světa a ovládnutí obchodních tras posunulo Osmany na úplně jinou úroveň. Stejně důležité bylo i převzetí ochrany nad svatými městy islámu, což výrazně posílilo Selimovu legitimitu.
Právě za jeho vlády tak Osmanská říše přestala být jen anatolsko-balkánskou mocností a proměnila se v impérium, které mohlo s mnohem větší vahou nárokovat vůdčí postavení v sunnitském islámu. Proto se říká, že Selim zdvojnásobil rozlohu říše – nejde o pouhou nadsázku, ale o přesný obraz rychlosti a hloubky jeho expanze.
Krátká vláda, dlouhý stín
Selim zemřel roku 1520, zřejmě na následky nemoci, ještě před padesátkou. Jeho vláda trvala jen osm let, přesto zanechala zásadnější stopu než mnohá dlouhá panování. Synovi Sulejmanovi předal říši územně rozšířenou, vojensky sebevědomou a ideologicky posílenou.
Jeho obraz je dodnes rozporuplný. Na jedné straně stojí mimořádně schopný státník a vojevůdce, který rozpoznal klíčové směry expanze a jednal s děsivou účinností. Na druhé straně panovník, jenž bez zaváhání likvidoval příbuzné, soupeře i širší opozici a opíral stabilitu o tvrdou dynastickou i náboženskou disciplínu.
Selim I. proto není osmanskou obdobou romantického hrdiny. Je to zakladatel nové imperiální etapy, muž, který jednal rychle, násilně a s mimořádným výsledkem. Kdo chce rozumět tomu, proč mohla být Osmanská říše v 16. století tak silná, musí začít právě u něj.