Alexandr Veliký patří k těm historickým postavám, jejichž život působí skoro neuvěřitelně. Když se stal králem Makedonie, bylo mu teprve dvacet let. Když zemřel, nebylo mu ani třiatřicet. Za pouhých třináct let však dokázal změnit mapu tehdy známého světa. Porazil mocnou Perskou říši, prošel Egyptem, Mezopotámií, Persií i Střední Asií a dostal se až k hranicím Indie. Jeho jméno se stalo symbolem vojenské geniality, odvahy, ctižádosti i nebezpečné touhy překročit všechny hranice.
Na Alexandrovi je fascinující právě ten rozpor. Byl mladý, vzdělaný, charismatický a neuvěřitelně schopný. Zároveň byl tvrdý, neústupný, někdy krutý a stále více přesvědčený o vlastní výjimečnosti. Pro jedny byl hrdinou, který spojoval Východ a Západ. Pro druhé dobyvatelem, který za sebou nechával zničená města a tisíce mrtvých. A právě proto je jeho příběh tak silný: nebyl to jen vítěz bitev, ale člověk, kterého vlastní velikost nakonec začala pohlcovat.
Syn krále, žák Aristotela
Alexandr se narodil roku 356 př. n. l. v makedonské Pelle. Jeho otcem byl král Filip II., muž, který z Makedonie vytvořil jednu z nejsilnějších mocností řeckého světa. Filip nebyl jen válečník, ale také výborný politik a reformátor armády. Právě on vybudoval vojenský stroj, který Alexandr později dovedl k neuvěřitelným vítězstvím.
Alexandrovou matkou byla Olympias, výrazná a ctižádostivá žena, která v synovi od dětství podporovala pocit výjimečnosti. Podle pozdějších vyprávění mu připomínala, že není obyčejným člověkem a že jeho původ sahá až k hrdinům. V antickém světě nebyly podobné představy ničím neobvyklým. Panovníci a vojevůdci často spojovali svůj rod s bohy nebo mytickými postavami.
Důležitou roli v Alexandrově životě sehrál také Aristotelés, jeden z nejslavnějších filozofů všech dob. Filip ho pověřil výchovou mladého prince. Alexandr se tak seznámil s řeckou literaturou, filozofií, přírodními vědami i Homérovou Iliadou. Právě Achilles, hrdina Iliady, se stal Alexandrovým velkým vzorem. Chtěl být nejen králem, ale mužem, o kterém se bude mluvit i po staletích.
Makedonie nebyla okraj, ale nová velmoc
Řekové dlouho pohlíželi na Makedonii s jistým pohrdáním. Byla pro ně drsnější, severnější a méně uhlazená než slavné městské státy jako Athény, Sparta nebo Théby. Jenže právě Makedonie dokázala využít jejich vzájemných sporů. Filip II. porazil řecké státy a vytvořil podmínky pro velké tažení proti Persii.
Když byl Filip roku 336 př. n. l. zavražděn, Alexandr převzal trůn ve velmi nebezpečné chvíli. Mnozí čekali, že mladý král nebude mít dost síly udržet říši pohromadě. Některé řecké obce se pokusily vzbouřit, sousední kmeny zkoušely makedonskou slabost a uvnitř dvora číhaly intriky. Alexandr však jednal rychle a tvrdě. Potlačil odpor, upevnil moc a ukázal, že není jen synem slavného otce.
Zvlášť tvrdý zásah přišel proti Thébám, které se vzbouřily proti makedonské nadvládě. Alexandr město dobyl a nechal ho zničit. Byl to děsivý vzkaz ostatním: kdo se postaví proti němu, riskuje úplnou zkázu. Od té chvíle měl v Řecku volné ruce pro plán, který zdědil po otci, ale uskutečnil ho v mnohem větším měřítku.
Tažení proti Persii
Perská říše byla obrovská, bohatá a starobylá. Ovládala území od Malé Asie přes Egypt a Mezopotámii až hluboko do Asie. Pro řecký svět představovala dlouho velkého soupeře. Alexandr se vydal na východ s armádou, která nebyla početně největší, ale byla skvěle vycvičená, pohyblivá a vedená mimořádně schopnými důstojníky.
První velký střet přišel u řeky Graník roku 334 př. n. l. Alexandr zde porazil perské satrapy a otevřel si cestu do Malé Asie. O rok později se střetl přímo s perským králem Dareiem III. v bitvě u Issu. Ačkoliv měla perská armáda početní převahu, Alexandr dokázal využít terén, disciplínu svých mužů a vlastní odvahu. Dareios z bitvy uprchl a jeho rodina padla do makedonského zajetí.
Alexandr se však nespokojil s dílčím vítězstvím. Postupoval dál podél východního Středomoří. Dobyl fénické město Tyros, které se bránilo mimořádně tvrdě, a poté zamířil do Egypta. Tam byl přijat jako osvoboditel od perské nadvlády. Nechal založit Alexandrii, město, které se později stalo jedním z nejvýznamnějších center vzdělanosti antického světa.
Rozhodující bitva přišla roku 331 př. n. l. u Gaugamél. Dareios shromáždil obrovskou armádu a vybral otevřenou rovinu, kde mohl využít jízdu i válečné vozy. Na papíře měl velkou výhodu. Jenže Alexandr nebyl vojevůdce, který by se nechal zastrašit počty.
V bitvě znovu prokázal schopnost číst situaci a udeřit v pravý okamžik. Makedonská falanga držela střed, jízda manévrovala na křídlech a Alexandr osobně vedl úder proti perskému centru. Když Dareios znovu uprchl, bylo rozhodnuto. Perská říše se začala hroutit. Alexandr vstoupil do Babylónu, Sús a nakonec i do Persepolis, jednoho ze symbolů perské moci.
Vítězství nad Persií udělalo z Alexandra něco víc než jen makedonského krále. Stal se vládcem obrovského mnohonárodního prostoru. Právě tady se začala proměňovat i jeho představa o sobě samém. Už nechtěl být pouze řeckým mstitelům za dávné perské útoky. Začal se vidět jako panovník, který může spojit různé národy pod svou vládou.
Když dobyvatel chtěl jít stále dál
Mnoho vojevůdců by po porážce Persie skončilo. Alexandr ne. Pokračoval dál do Střední Asie, do dnešního Afghánistánu, Uzbekistánu a dalších oblastí. Zde už nešlo jen o slavné bitvy, ale také o vyčerpávající boj s místním odporem, těžkým terénem a vzdáleností od domova. Jeho armáda byla stále dál od Makedonie a vojáci začínali být unavení.
Alexandr se snažil získat místní elity na svou stranu. Přijímal některé perské zvyky, oženil se s Roxanou a podporoval sňatky mezi Makedonci a ženami z dobytých území. Tím si ale znepřáteloval část vlastních lidí. Makedonští vojáci a důstojníci nechápali, proč se jejich král začíná chovat jako východní vládce. Pro ně měl zůstat jedním z nich, prvním mezi bojovníky, ne vzdáleným polobožským panovníkem.
Napětí rostlo. Alexandr byl stále podezřívavější a tvrdší. Někteří jeho blízcí skončili popraveni nebo zavražděni po obvinění ze zrady. Tragickým okamžikem bylo zabití Kleita, muže, který mu kdysi v bitvě zachránil život. Alexandr ho v opilém hněvu probodl při hádce. Poté svého činu litoval, ale ukázalo se, že hranice mezi genialitou, pýchou a sebezničením je nebezpečně tenká.
Alexandr se nakonec dostal až do Indie. Roku 326 př. n. l. porazil krále Póra v bitvě u Hydaspu, jedné z nejtěžších bitev svého života. Makedonci se zde setkali s válečnými slony, dusným klimatem, monzunovými dešti a úplně jiným světem, než jaký znali ze Středomoří.
Alexandr chtěl pokračovat dál. Toužil dojít až na konec světa, jak si ho tehdy představoval. Jenže jeho vojáci už odmítli. Byli daleko od domova, unavení dlouhými pochody, nemocemi, bitvami a nekonečným dobýváním. U řeky Hyfásis se armáda vzepřela. Nešlo o zbabělost, ale o lidskou mez. Vojáci dokázali nemožné, ale nechtěli už dál.
Alexandr musel ustoupit. Pro člověka, který byl zvyklý překonávat každou překážku, to byla bolestná porážka. Neprohrál s nepřítelem, ale s únavou vlastních mužů. Cesta zpět však nebyla lehká. Část armády prošla strašlivým pochodem přes Gedrósijskou poušť, kde mnoho lidí zemřelo hladem, žízní a vyčerpáním.
Záhadná smrt v Babylóně
Roku 323 př. n. l. se Alexandr nacházel v Babylóně. Plánoval další tažení, pravděpodobně směrem k Arábii, a jeho říše byla stále obrovská, ale vnitřně nejistá. Pak náhle onemocněl. Podle antických zpráv dostal horečku, postupně slábl a po několika dnech zemřel. Bylo mu pouhých dvaatřicet let.
Jeho smrt se okamžitě stala záhadou. Tak mladý a zdánlivě neporazitelný vládce odešel v okamžiku, kdy měl před sebou další plány. Objevily se proto teorie o otravě. Podezření padalo na politické protivníky, zklamané důstojníky nebo lidi z okruhu makedonské aristokracie. Problém je, že důkazy chybí. Antické prameny si navíc často odporují a vznikaly s odstupem času.
Moderní vysvětlení bývají střízlivější. Alexandr mohl zemřít na infekční nemoc, například malárii, břišní tyfus nebo jinou horečnatou chorobu. Uvažuje se také o následcích dlouhodobého vyčerpání, zranění, nadměrného pití, oslabení organismu a nemocí, které se v tehdejších podmínkách šířily snadno. Jisté je pouze to, že jeho tělo bylo po letech válek, pochodů a ran vystaveno obrovské zátěži.
Proč se jeho říše rozpadla
Alexandr dokázal dobýt obrovské území, ale nestihl vytvořit pevný systém, který by ho po jeho smrti udržel pohromadě. Když se ho údajně ptali, komu říši odkazuje, měl odpovědět: „Nejsilnějšímu.“ Ať už je tato věta přesná, nebo ne, dobře vystihuje to, co následovalo.
Jeho generálové, známí jako diadochové, se pustili do bojů o dědictví. Říše se rozpadla na několik helénistických států. V Egyptě vládli Ptolemaiovci, v části Asie Seleukovci a Makedonie připadla jiným nástupnickým dynastiím. Alexandrův sen o jedné obrovské říši nevydržel, ale jeho kulturní vliv přežil velmi dlouho.
Díky jeho tažením se řecký jazyk, umění, vzdělanost a městský způsob života rozšířily hluboko na východ. Vznikl helénistický svět, kde se mísily řecké, egyptské, perské a další tradice. Alexandr tedy nezanechal jen hranice na mapě, ale také kulturní prostor, který ovlivnil dějiny Středomoří a Blízkého východu na několik staletí.