Aralské jezero zmizelo. Sovětský projekt na pěstování bavlny zničil čtvrté největší jezero světa
Ještě v 60. letech působilo Aralské jezero jako samozřejmá součást středoasijské krajiny. Rozkládalo se mezi dnešním Kazachstánem a Uzbekistánem, živilo rybářské přístavy a mírně ovlivňovalo místní klima. Během několika desetiletí se však proměnilo v učebnicový příklad ekologické katastrofy. Rozhodující roli sehrál sovětský projekt, který odklonil vodu z řek Amudarja a Syrdarja do rozsáhlých zavlažovacích systémů. Cílem byla především produkce bavlny, výsledkem ale bylo zmenšení čtvrtého největšího jezera světa na zlomek původní rozlohy.
Krajina, která kdysi žila z vody
Aralské jezero nebylo jen geografickým pojmem. Šlo o živý hospodářský prostor, na jehož březích vznikla města, rybářské podniky i dopravní spojení. V okolí panovalo specifické mikroklima, které tlumilo výkyvy teplot a poskytovalo podmínky pro život tisíců lidí. Když se řekne, že jezero zmizelo, neznamená to pouze úbytek vody na mapě. Znamená to i rozpad celého regionálního systému, který na vodní ploše po generace závisel.
V druhé polovině 20. století se sovětské vedení rozhodlo, že voda z přítoků poslouží jinde. Středoasijské republiky měly dodat obrovské objemy bavlny a k tomu bylo potřeba rozšířit zavlažované plochy. Z dnešního pohledu je až zarážející, s jakou lehkostí se tehdy počítalo s tím, že dvě velké řeky mohou být systematicky odčerpávány, aniž by to zásadně poškodilo cíl, do něhož po tisíce let přinášely svou vodu.
Bavlna jako motor katastrofy
Sovětský svaz považoval bavlnu za strategickou komoditu. V suchých oblastech Uzbekistánu a dalších částí Střední Asie proto vznikaly rozsáhlé kanály, přehrady a zavlažovací sítě. Problém nebyl jen v samotném odklonu vody, ale i v mizerné technické kvalitě mnoha projektů. Část vody se ztrácela prosakováním a výparem ještě dřív, než se dostala na pole. To znamenalo, že na zajištění plánovaných výnosů bylo potřeba odebírat stále více vody z řek.
Důsledky se zpočátku nemusely zdát dramatické, ale v průběhu 70. a 80. let se tempo zániku zrychlovalo. Hladina klesala, břeh ustupoval a původně souvislá vodní plocha se začala rozpadat na menší části. V některých přístavech zůstaly lodě stát na suchu desítky kilometrů od vody. To, co dříve fungovalo jako přirozené centrum obchodu a rybolovu, se změnilo v pustinu plnou soli, prachu a rezavějících vraků.
Ryby zmizely a přišel jedovatý prach
S úbytkem vody se zvyšovala slanost, což zasáhlo místní ekosystém. Rybí populace kolabovaly a s nimi i celé odvětví, které zaměstnávalo tisíce lidí. Pobřežní města upadala a obyvatelé často odcházeli jinam. Jenže ekologická rána tím nekončila. Vyschlé dno se proměnilo v obrovskou plochu, z níž vítr zvedal směs soli, písku a chemických reziduí z intenzivního zemědělství.
Tento prach se roznášel na velké vzdálenosti a zatěžoval místní zdraví i půdu. Oblast kolem bývalého jezera se potýkala s nárůstem dýchacích obtíží, zhoršením kvality pitné vody a dalším znečištěním. K tomu se přidalo i drsnější klima. Větší horka v létě a silnější mrazy v zimě ukázaly, jak moc kdysi obří vodní plocha vyrovnávala poměry v regionu.
Varování, které je vidět z oběžné dráhy
Aralské jezero je dnes jedním z nejvýmluvnějších symbolů toho, co se stane, když politický plán převálcuje základní přírodní limity. Některé části severního Aralu se díky přehradním zásahům a lepšímu hospodaření s vodou podařilo částečně stabilizovat, ale velká část původního jezera zůstává ztracená. Satelitní snímky přitom ukazují změnu tak výraznou, že ji nelze přehlédnout ani bez odborného výkladu.
Příběh Aralu není jen kapitolou z dějin Sovětského svazu. Je to ostrá připomínka, že vodní zdroje nejsou nekonečné a že krátkodobý ekonomický zisk může spustit škody, jejichž náprava trvá generace. Ticho vyschlého dna a opuštěných lodí patří k nejsilnějším obrazům moderních dějin krajiny.