Johanka z Arku zachránila Francii, král ji pak nechal napospas nepřátelům

Příběh Johanky z Arku patří k nejpůsobivějším epizodám pozdního středověku. Během několika měsíců dokázala změnit psychologii války, dodat Francouzům sebevědomí a otevřít cestu ke korunovaci Karla VII. Přitom nepocházela z vysoké šlechty ani z dvorského prostředí. Narodila se kolem roku 1412 v Domrémy a do velké politiky vstoupila s tvrzením, že ji k tomu vedou božské hlasy. V době, kdy Francie vypadala po letech stoleté války rozvráceně a legitimita následníka trůnu byla zpochybněna, se stala symbolem obratu. Když ale o rok později padla do zajetí, zjistila, že symbolická hodnota jedné hrdinky má na dvoře své hranice.

Francie na pokraji zhroucení

Na počátku 15. století byla francouzská koruna v hluboké krizi. Porážka u Azincourtu roku 1415, vnitřní spor mezi Armagnaky a Burgunďany a smlouva z Troyes z roku 1420, která prakticky vyřadila dauphina Karla z nástupnictví, postavily zemi na hranu zhroucení. Angličané i jejich burgundští spojenci kontrolovali rozsáhlá území a obléhání Orléansu v roce 1428 ohrožovalo samotné srdce loajální Francie.

Do této situace vstoupila Johanka. Po dlouhém přesvědčování se dostala k dvoru v Chinonu, kde ji Karel přijal. Přes pochybnosti teologů a velitelů jí bylo umožněno doprovázet vojsko. Rozhodující nebylo jen to, co sama dokázala v boji, ale i to, jak silně působila na morálku armády a obyvatelstva.

Orléans a cesta do Remeše

Na jaře 1429 se situace náhle změnila. Johanka se účastnila akcí vedoucích k prolomení anglického sevření kolem Orléansu. Město bylo osvobozeno 8. května 1429 a tento úspěch měl obrovský psychologický dopad. Následovala tažení v údolí Loiry a vítězství u Patay, kde Francouzi rozbili anglické síly.

Johanka pak tlačila na to, aby se dauphin co nejrychleji vydal do Remeše ke korunovaci. Právě korunovace byla klíčová pro legitimitu. Dne 17. července 1429 byl Karel VII. skutečně korunován francouzským králem. V tomto okamžiku se zdálo, že dívka z Domrémy splnila své poslání a že se dvůr bude o její ochranu starat stejně rozhodně, jako využil jejího charismatu.

Zajatkyně, za kterou nikdo pořádně nebojoval

Skutečnost byla mnohem tvrdší. Po korunovaci se politické zájmy dvora začaly rozcházet s Johančinou aktivistickou vizí dalšího postupu. Královské vedení preferovalo opatrnější politiku, vyjednávání a konsolidaci pozic. Johanka mezitím pokračovala v boji a v květnu 1430 padla u Compiègne do zajetí burgundských sil.

Burgunďané ji později předali Angličanům za vysokou částku, obvykle uváděnou kolem 10 000 livrů. To je okamžik, který stále vyvolává otázky. Proč Karel VII. neudělal víc pro výkup nebo záchranu ženy, jež mu otevřela cestu ke koruně. Důvody byly patrně kombinací politického kalkulu, finančních omezení a neochoty vázat další legitimitu monarchie na osobu, která byla pro část elit stále nepohodlná.

Proces a hranice hrdinství

Johanka byla souzena v Rouenu církevním tribunálem ovládaným anglickým zájmem. Proces v letech 1431 se soustředil na její údajné kacířství, hlasy i mužský oděv. Ve skutečnosti šlo o politický akt, jehož cílem bylo zpochybnit nadpřirozenou legitimitu, kterou přinesla Karlovi. Dne 30. května 1431 byla upálena. Bylo jí asi devatenáct let.

Teprve o čtvrt století později došlo k rehabilitačnímu procesu, který původní rozsudek zrušil. Johanka se stala mučednicí, národní hrdinkou a později i svatou. Král, jehož cesta k pomazání vedla přes její odvahu, už mezitím vládl bezpečněji a bez potřeby vracet dluh v politické praxi. Na jejím osudu je vidět, jak rychle dokáže dvorská moc proměnit živý symbol v obětovatelnou postavu, jakmile splní svou bezprostřední funkci.

Dochované protokoly z procesu patří k nejcennějším pramenům pozdního středověku právě proto, že zachycují Johanku jako živou a mimořádně odolnou osobnost. Přes tlak soudců odpovídala s pozoruhodnou pohotovostí a několikrát prokázala duchapřítomnost, která překvapovala i její protivníky. To jen zesiluje kontrast mezi její osobní odvahou a opatrností francouzského dvora. Dívka, která dokázala veřejně mluvit před teology a veliteli s nezvyklou jistotou, zůstala nakonec odkázána sama na sebe v prostředí, kde o jejím osudu rozhodovaly zájmy mnohem silnějších hráčů.

Karel VII. později profitoval z toho, že Angličané i Burgunďané postupně ztráceli půdu pod nohama, a mohl si dovolit nechat Johančin obraz proměnit v užitečnou památku. Rehabilitační proces z let 1455 až 1456 z ní učinil oběť nespravedlnosti a podpořil legitimitu dynastie, která se mezitím upevnila. Právě tato proměna z živé bojovnice v posmrtný symbol dobře ukazuje, jak funguje politika paměti. Hrdinku je možné oslavovat tím snáze, čím méně už může zasahovat do současného rozhodování.

Napoleon ovládl Evropu, osudnou chybu však udělal dávno před tažením do Ruska

Příběh Napoleona Bonaparta se často vypráví jako drama velkého vzestupu a jedné fatální chyby v Rusku. Takové zjednodušení je lákavé, ale ne zcela přesné. Když Napoleon v létě 1812 překročil Němen a zamířil s Velkou armádou do carské říše, nevstupoval do neznámé propasti bez předchozích varování. Jeho mocenský systém už několik let narážel na své limity. Rozhodující problém nevznikl až v zasněženém Rusku, ale mnohem dřív, když se pokusil ekonomicky zlomit Británii a současně přetvořit Evropu podle francouzských zájmů bez ohledu na odpor podrobených společností.

Od revolučního generála k císaři

Napoleon se narodil roku 1769 na Korsice a do velké politiky vstoupil během Francouzské revoluce. Už italské tažení v letech 1796 až 1797 z něj udělalo hvězdu. Následoval převrat 18. brumairu, konzulát a korunovace císařem v roce 1804. V několika dalších letech porazil Rakousko, Prusko i Rusko v sérii rozhodujících bitev, mezi nimiž vyniká Austerlitz z roku 1805.

Jeho režim ale nestál jen na vojenském talentu. Napoleon přetvořil správu Francie, upevnil stát, prosadil občanský zákoník a zároveň vytvořil kolem sebe síť vazalských monarchií. Evropu neovládal pouze puškami. Ovládal ji také dynastickou politikou, hospodářským tlakem a snahou kontrolovat obchodní cesty.

Kontinentální systém jako slepá ulička

Hlavním rivalem zůstávala Velká Británie. Po námořní porážce u Trafalgaru v roce 1805 bylo zřejmé, že Británii na moři neporazí. Napoleon proto zvolil ekonomickou válku. Kontinentální blokáda vyhlášená berlínským dekretem roku 1806 měla uzavřít evropské přístavy britskému zboží a zlomit ostrovní ekonomiku.

Jenže plán trpěl zásadní slabinou. Evropa byla na britském obchodě závislá a zákaz se masově obcházel. Blokáda navíc poškozovala i spojence Francie, kteří ztráceli příjmy a naráželi na nedostatek koloniálního zboží. Aby systém fungoval, musel Napoleon stále tvrději zasahovat do politiky ostatních států. Z hospodářského nástroje se stal mechanismus, který vyvolával odpor a přetěžoval francouzské možnosti.

Španělsko jako krvavá past

Nejviditelněji se tento problém projevil na Pyrenejském poloostrově. Když Napoleon roku 1808 donutil španělské Bourbony abdikovat a dosadil na trůn svého bratra Josefa, zdálo se mu, že jen uklidí nespolehlivého spojence. Místo toho otevřel jednu z nejničivějších kapitol své vlády. Ve Španělsku vypuklo lidové povstání, do války vstoupila Británie a zrodil se vleklý partyzánský konflikt, který vázal desítky tisíc francouzských vojáků.

Poloostrovní válka byla pro Napoleona strategickou ranou. Nešlo jen o ztráty v poli. Šlo i o morální a politický efekt. Francouzská armáda, která se prezentovala jako nositelka nového pořádku, se stále častěji ocitala v roli okupační moci. Slovo guerrilla, tedy malá válka, vstoupilo do evropského povědomí právě tehdy. Francie vyhrávala jednotlivé bitvy, ale nedokázala zlomit odpor společnosti.

Rusko jako důsledek, ne začátek

Když car Alexandr I. začal kontinentální systém uvolňovat, vnímal to Napoleon jako ohrožení celého svého impéria. Tažení do Ruska proto nebylo jen projevem osobní pýchy. Bylo také pokusem zachránit systém, který se už hroutil. Jenže Francie vstupovala do války vyčerpaná předchozími kampaněmi, se spojenci, jejichž loajalita byla vynucená, a s nepřítelem, jenž odmítal přijmout rozhodující bitvu za každou cenu.

Katastrofa roku 1812 byla obrovská. Z Velké armády, která čítala přes 600 000 mužů, se v bojeschopném stavu vrátil jen zlomek. Přesto je důležité vidět, že krach nezačal v mrazu. Začal už ve chvíli, kdy Napoleon uvěřil, že může hospodářským nátlakem a dynastickými zásahy dlouhodobě přinutit celou Evropu fungovat proti jejím vlastním zájmům.

Po Lipsku roku 1813 a první abdikaci v roce 1814 se jeho systém sesypal rychle. U Waterloo šlo o poslední pokus, ne o první chybu. Opravdovým zlomem bylo rozhodnutí přetvořit evropský kontinent v nástroj britské izolace a nedocenit cenu, kterou za to bude muset zaplatit Francie i jeho vlastní armáda.

Další vrstvou problému byla personální a politická únava. Napoleon mohl dosazovat bratry a maršály na trůny v Itálii, Holandsku, Vestfálsku či Španělsku, ale tím nevytvořil stabilní legitimitu. V mnoha zemích se francouzská nadvláda opírala o sílu zbraní a o administrativní efekt, nikoli o hlubší přijetí. Každé nové tažení tak vyžadovalo další odvody, další finance a další oběti. Systém, který navenek vypadal jako souvislé impérium, byl uvnitř stále závislejší na nepřetržitém vojenském úspěchu. Jakmile se tento mechanismus zadrhl, začalo se ukazovat, že Francie nese břemeno větší, než může dlouhodobě unést.

Právě proto není ruské tažení jen příběhem zimy a spálené země. Je to závěrečný důsledek let, v nichž se Napoleon rozhodl řešit strukturální slabiny další expanzí. Čím více vítězil, tím více potřeboval vítězit znovu. A čím více tlačil na své spojence i nepřátele, tím širší koalici proti sobě vytvářel. Rusko pak nebylo osamoceným výstřelkem génia, nýbrž vrcholem logiky, která proměnila evropskou hegemonii v přetížený a křehký mocenský stroj.

Francouzský voják Tarrare trpěl tak extrémním a neukojitelným hladem, že na posezení polykal živé kočky a hady

Jméno Tarrare patří k nejpodivnějším lékařským případům 18. století. O jeho původu víme málo, ale kolem roku 1790 se objevil ve Francii jako mladý muž s téměř neukojitelnou chutí k jídlu. Byl schopen sníst množství potravy, které by u jiného člověka vyvolalo okamžitý kolaps. Lékaři z vojenské nemocnice v Lyonu i pozdější autoři popisovali, že dokázal pozřít živá zvířata, syrové maso a obrovské porce během jediného sezení. Současně prý zůstával překvapivě hubený, měl roztažitelnou kůži a nesnesitelný tělesný zápach.

Muž, kterého rodina nedokázala uživit

Podle nejčastěji citovaných zpráv pocházel Tarrare z venkova poblíž Lyonu. Jeho chuť k jídlu měla být tak obrovská, že jej rodina nakonec vyhnala, protože jej nedokázala nasytit. V mladém věku se potuloval s kočovnými kejklíři a veřejně předváděl své stravovací schopnosti. Jedl kameny, korek, zvířecí zbytky i předměty, které nebyly určeny ke konzumaci. Už v této fázi se z lékařského problému stávala zároveň pouťová atrakce.

Tarrare nebyl jen hladový v běžném smyslu. Šlo o stav, který pamětníci líčili jako chorobný a trvalý. Po jídle se mu měl dočasně nafouknout břich, jeho tělo bylo horké na dotek a silně se potil. Přesto hlad znovu rychle přicházel. Podle popisů vážil relativně málo a měl široká ústa, zuby zažloutlé a povislou pokožku, která se po velkém jídle napínala přes břicho.

Revoluční armáda a lékařský experiment

Když vypukly revoluční války, vstoupil Tarrare do armády. Zde se jeho problém stal ještě viditelnějším. Běžné vojenské příděly mu nestačily a lékaři si jej všimli jako kuriózní případ. V nemocnici jej sledovali chirurgové jako Pierre François Percy nebo Alexandre de Beauharnais, podle různých pozdějších odkazů. Pokoušeli se zjistit, zda by jeho neobvyklé schopnosti bylo možné využít.

Jedním z nejznámějších experimentů bylo spolknutí dřevěné schránky s dokumentem. Tarrare ji měl přenést trávicím traktem a po vyloučení ji doručit dál. Francouzská armáda zvažovala, že z něj udělá kurýra, který by v zajetí působil nenápadněji než běžný posel. Při jednom nasazení byl však zajat Prusy, úkol selhal a Tarrare se vrátil zcela zdiskreditován.

Živá zvířata a podezření z ještě horších činů

Lékařské záznamy a pozdější převyprávění obsahují pasáže, které i dnes působí extrémně. Tarrare měl jíst živé hady, ještěrky, štěňata a koťata, někdy je požírat téměř bez žvýkání. Tyto popisy pocházejí z dobových lékařských zpráv, a právě proto je nelze jednoduše odmítnout jako lidovou pomluvu, i když u některých detailů nelze vyloučit jisté přibarvení.

K případu se váže i děsivá epizoda z nemocnice, kde po zmizení malého batolete padlo podezření právě na Tarrareho. Přímý důkaz chyběl, ale už samotná skutečnost, že na něj podobné podezření padlo, ukazuje, jakou hrůzu svým chováním vzbuzoval. Jeho přítomnost v lazaretu byla pro okolí stále méně únosná.

Smrt a nejasná diagnóza

Tarrare zemřel kolem roku 1798, patrně ve věku něco přes dvacet let. Před smrtí trpěl těžkými zažívacími obtížemi, průjmy a celkovým rozvratem organismu. Pitva měla odhalit mimořádně rozšířený jícen a žaludek i další změny v útrobách, které odpovídaly jeho životnímu stylu a extrémnímu metabolismu. Přesná moderní diagnóza ovšem zůstává nejistá. Hovoří se o možném hypertyreoidismu, poškození mozku či jiné poruše regulace hladu, ale jistotu nemáme.

Právě proto Tarrare nepřestává přitahovat historiky medicíny. Nejde jen o groteskní postavu z anekdot. Jde o skutečného člověka, na němž si konce 18. století zkoušela vysvětlit hranice lidského těla a chorobné žádostivosti. V jeho případu se setkává klinické pozorování, senzacechtivost i bezradnost vědy, která ještě nedokázala rozpoznat, co přesně před sebou má.