Stovky obyvatel Štrasburku se v roce 1518 k smrti uztancovaly během naprosto nevysvětlitelné taneční epidemie

V červenci roku 1518 se ve Štrasburku, tehdy svobodném říšském městě v Alsasku, odehrála epizoda, která dodnes vzdoruje jednoduchému vysvětlení. Podle dobových záznamů začala jedna žena, často označovaná jako Frau Troffea, bez zjevné příčiny tančit na ulici. Nepřestala ani po hodinách a během několika dnů ji následovaly další desítky lidí. Městské prameny a pozdější kroniky hovoří o tom, že se počet tanečníků vyšplhal ke stovkám a že část z nich zkolabovala vyčerpáním. Nejčastěji se uvádí, že v nejhorší fázi mohlo umírat až několik lidí denně, i když přesná čísla nelze bezpečně ověřit.

Léto plné napětí

Štrasburk na počátku 16. století nebyl jen rušným městem na obchodní tepně mezi Německem, Francií a Švýcarskem. Byl také místem, kde se obyvatelstvo pravidelně potýkalo s hladem, nemocemi a náboženskou úzkostí. Roky před taneční epidemií přinesly neúrodu, vysoké ceny a sociální napětí. Právě tato atmosféra je pro pochopení celé události důležitá. Nešlo o město žijící v pohodě, ale o společenství citlivé na stres a kolektivní strach.

Když tedy v polovině července vyšla do ulice žena, která se začala bez ustání pohybovat v rytmu, jenž zjevně neovládala, okolí to zaskočilo. Její tanec netrval pár minut. Dobové zprávy naznačují, že pokračoval celé hodiny a snad i dny. Brzy se přidávali další. Někteří vypadali, jako by jednali proti své vůli, jiní propadali trhavým pohybům a kolapsům.

Městská rada udělala pravý opak toho, co měla

Nejpodivnější na celé epizodě je i reakce úřadů. Městská rada a lékaři tehdy usoudili, že postižení trpí přehřátou krví a že nejlepším lékem bude nechat je tancovat, dokud se stav nevybije. V praxi to znamenalo, že ve městě byly připraveny prostory a najati hudebníci. Z dnešního pohledu šlo o katastrofální rozhodnutí. Místo omezení jevu jej úřady ještě podpořily.

Takový postup však odpovídal tehdejším představám o těle a nemoci. Lékařská teorie vycházela z rovnováhy tělních šťáv a z víry, že určitý stav lze vypudit jeho dovedením do krajnosti. Ve chvíli, kdy se situace zhoršovala a lidé odpadali, začala městská správa měnit názor. Tanečníky pak nechala odvážet ke kapli svatého Víta, protože se zdálo, že událost má spíše duchovní než fyziologický rozměr.

Kolik lidí zemřelo

Právě zde začíná historik narážet na hranici mezi doloženým a tradovaným. Často se opakuje, že tančilo až 400 lidí a že umíralo až 15 osob denně. Tato čísla jsou zakořeněná v popularizační literatuře, ale opora v pramenech není u všech stejně pevná. Jisté je, že šlo o masový jev trvající týdny a že městské úřady jej považovaly za natolik závažný, že o něm zanechaly administrativní stopy.

Některé prameny mluví o úmrtích v důsledku srdečního selhání, mrtvice nebo naprostého vyčerpání. Je pravděpodobné, že při několikadenním nepřetržitém pohybu v letním vedru a za podvýživy mohly podobné kolapsy nastávat. Přesný počet obětí však zůstává nejistý a seriózní výklad si s tím musí poradit poctivě. Jistota nespočívá v absolutním čísle, ale v tom, že událost byla natolik vážná, aby vstoupila do městské paměti i do širších evropských dějin kuriózních krizí.

Masová psychogenní porucha nebo otrava

Vysvětlení taneční epidemie se v moderní době pohybují mezi několika možnostmi. Starší hypotéza uvažovala o otravě námelovou plísní, která mohla vyvolávat křeče a halucinace. Tento výklad je dnes spíše na ústupu. Otrava námelem se totiž projevuje jinak a nedává dobrý smysl pro koordinovaný, dlouhotrvající a sociálně nakažlivý charakter události.

Mnohem silněji se prosadila teorie masové psychogenní poruchy, tedy kolektivní reakce na extrémní stres. Ve společnosti, kde byla rozšířena víra v zásah svatých a v trestající nadpřirozené síly, mohl psychický tlak získat právě tuto podobu. Lidé mohli propadnout přesvědčení, že jsou zasaženi, a jejich těla pak reagovala skutečným a ničivým způsobem. To neznamená, že si tanec vymýšleli. Naopak. Šlo o skutečný fyzický projev, jenž měl kořeny v psychice a v kolektivních představách.

Událost, která přežila půl tisíciletí

Štrasburská taneční epidemie patří k nejlépe doloženým případům takzvaných tanečních mánií, které se v Evropě objevovaly i v jiných staletích. Právě případ z roku 1518 se ale stal nejznámějším díky šíři městské reakce a množství pozdějších odkazů. V jeho středu nestojí exotická medicínská hádanka, ale křehkost lidského společenství pod tlakem strachu.

Z města, které tehdy sledovalo lidi zmítané v ulicích před zraky davu, se nedochovala jednoznačná diagnóza. Dochovala se spíše zpráva o tom, jak snadno může v krizové době vzniknout chování, které jednotlivce i celé okolí vtáhne do ničivé spirály. A právě v tom spočívá trvalá síla štrasburského léta roku 1518.