Angličanka Mary Toft v osmnáctém století přesvědčila přední britské lékaře, že dokáže porodit živé králíky

Případ Mary Toft je dokonalou ukázkou toho, jak se v první polovině 18. století prolínala medicína s pověrami, společenskou prestiží a touhou po senzaci. Toftová, chudá žena ze Surrey, se v roce 1726 dostala do centra britské pozornosti poté, co začala tvrdit, že po potratu porodila části králíků a posléze celá zvířata. Z dnešního pohledu jde o transparentní podvod. O to zajímavější je, že jí uvěřili i někteří zkušení lékaři, včetně mužů napojených na královský dvůr.

Jak vznikla neuvěřitelná senzace

Mary Toft pocházela z prostého prostředí a byla manželkou krejčího nebo tkalce, jak se v pramenech různí. V létě 1726 otěhotněla a po určité komplikaci měla podle pozdějšího vyprávění utrpět silný šok, protože ji posedla touha po králíkovi, kterého nedokázala ulovit. Tato okolnost nebyla v tehdejším myšlení zanedbatelná. Lékařská i lidová kultura stále připouštěly, že silné mateřské vjemy mohou ovlivnit plod. Právě na této představě celý podvod stál.

Místní porodní pomocníci a chirurg John Howard začali dokumentovat údajné porody zvířecích částí. Howard o případu informoval výše postavené osoby a během krátké doby se věc dostala až do Londýna. V zemi, která milovala kuriozity a zároveň si zakládala na učené debatě, šlo o ideální směsici. Pokud by byl případ pravý, znamenal by převrat v medicínském chápání rozmnožování.

Dvorská medicína naletěla

Do Surrey přijeli významní lékaři, mimo jiné Nathaniel St André, anatom a chirurg spojený s dvorem Jiřího I, a rovněž Sir Thomas Manningham. Někteří z nich byli zpočátku ochotni uznat, že Mary Toft skutečně rodí králičí části. Dnes to působí absurdně, ale tehdejší medicína ještě nefungovala na standardech klinického ověřování, které považujeme za samozřejmé. Autorita se často rodila z postavení a z přesvědčivosti svědka stejně jako z pozorování.

Toftová byla nakonec převezena do Londýna, kde ji zkoumali pod přísnější kontrolou. A právě tam se celá konstrukce začala rozpadat. Objevily se nesrovnalosti, výpovědi služebnictva a také podezření, že králičí části byly do jejího těla zaváděny uměle. V prosinci 1726 se Mary Toft pod tlakem přiznala, že šlo o podvod.

Pád autorit a výsměch celé zemi

Skandál zasáhl mnohem víc než samotnou Toftovou. Veřejný výsměch dopadl především na lékaře, kteří případ přijali jako možný. Nathaniel St André se stal terčem satiry a jeho reputace utrpěla těžký úder. Pamflety, rytiny a londýnské vtipy proměnily aféru v kulturní událost. Britská společnost se bavila tím, že učené autority naletěly ženě z venkova.

Zároveň se ukázalo, jak silně veřejnost touží po senzaci, která propojuje tělo, tajemství a zázrak. Případ se stal okamžitým médiem své doby. Přenášel se dopisy, novinami a veřejnými debatami. V jistém smyslu jde o raně novověký příklad informační laviny, v níž je společenská chuť věřit zvláštnímu příběhu silnější než pečlivé ověření.

Co na případu přitahuje dodnes

Mary Toft nebyla první podvodnice v dějinách medicíny, ale její případ zůstává výjimečný rozsahem reakce. Nešlo totiž o izolované klamání vesnického okolí. Podvod pronikl až k nejvyšším lékařským kruhům a veřejně odhalil slabiny dobové vědy. Moderní čtenář v něm může vidět směs sociální nouze, osobní vynalézavosti a institucionální ješitnosti.

Když se dnes mluví o Mary Toft, nejde jen o ženu, která tvrdila, že rodí králíky. Jde i o dobu, v níž ještě nebyla pevně oddělena pozorovaná skutečnost od interpretace formované přáním, předsudkem a prestiží. Právě proto tento skandál nezmizel v análech porodnictví, ale přežil jako jeden z nejvýraznějších podvodů britských dějin.