Ve 23.40 dne 14. dubna 1912 narazil Titanic pravobokem do ledovce. Za necelé tři hodiny zmizela tehdy jedna z nejslavnějších lodí světa pod hladinou severního Atlantiku. Katastrofu nezpůsobila jediná osudová chyba. K vysokému počtu obětí přispěla rychlost v oblasti výskytu ledu, rozsah poškození vodotěsných oddílů, nedostatečná kapacita záchranných člunů i zmatek při jejich spouštění.
Titanic nebyl oficiálně označen za nepotopitelný, ale pověst téměř nezranitelné lodi mu předcházela
RMS Titanic byl druhou lodí třídy Olympic společnosti White Star Line. Měřil přibližně 269 metrů a při své první plavbě patřil k největším osobním lodím světa. Luxus první třídy byl mimořádný, ale konstrukce měla zároveň působit bezpečně.
Trup byl rozdělen do vodotěsných oddílů a při poškození mohly být dveře mezi některými z nich uzavřeny z můstku. Loď byla navržena tak, aby přežila zaplavení omezeného počtu předních oddílů. Ledovec však poškodil pravobok v takové délce, že voda pronikla do více oddílů, než konstrukce dokázala zvládnout.
Posádka věděla, že se v oblasti nachází led
Během 14. dubna přijímal Titanic rádiové zprávy od dalších lodí upozorňující na led a ledovce. Nebylo to samo o sobě neobvyklé. Lodě na severoatlantické trase s ledem na jaře počítaly a tehdejší námořní praxe se výrazně lišila od dnešních bezpečnostních pravidel.
Večer byla jasná obloha, ale nebyl měsíc a moře bylo neobvykle klidné. To ztěžovalo pozorování ledovců, protože se kolem jejich základny netvořila výrazná bílá pěna. Titanic přesto pokračoval vysokou rychlostí.
Britská vyšetřovací komise později dospěla k závěru, že loď plula před srážkou přibližně 22 uzlů a že tato rychlost byla za daných okolností nadměrná. Komise zároveň připomněla, že rychlá plavba za jasného počasí v oblastech, kde se mohl objevit led, nebyla mezi tehdejšími kapitány neobvyklá.
Ledovec se objevil příliš blízko
Krátce před půlnocí spatřila hlídka ledovec před lodí. Na můstek dorazovalo varování a následoval prudký manévr. Kormidlo bylo vychýleno a stroje dostaly příkaz ke změně chodu, jenže na tak velkou loď zbývalo příliš málo prostoru.
Titanic se čelní srážce vyhnul, ale ledovec přejel podél pravoboku. Poškození nebylo jednou obrovskou roztrženou dírou, jak bývá zobrazováno ve filmech. Šlo o sérii poškození a otevřených spojů v několika úsecích trupu pod čarou ponoru.
Voda začala zaplavovat přední části lodi. Lodní konstruktér Thomas Andrews po prohlídce situace pochopil, že se zaplavilo příliš mnoho oddílů. Příď se nořila stále hlouběji a voda postupně přetékala přes vrcholy přepážek do dalších prostor.
Vodotěsné přepážky nebyly vysoké až k horním palubám
To je jeden z důvodů, proč nestačilo jednoduše zavřít vodotěsné dveře. Jak se příď nořila, hladina uvnitř zaplavených oddílů stoupala a voda se dostávala dál. Loď se ocitla v procesu, který už nebylo možné zastavit běžnými čerpadly.
Podle britského vyšetřování si vedení lodi uvědomilo skutečnou závažnost situace zhruba 15 až 20 minut po srážce. Začaly se připravovat čluny, cestujícím se rozdávaly záchranné vesty a bezdrátoví operátoři vysílali žádosti o pomoc.
Pro více než dva tisíce lidí bylo v člunech místo jen pro 1178
Nejznámější bezpečnostní selhání Titaniku souvisí se záchrannými čluny. Na palubě jich bylo dvacet s celkovou kapacitou 1178 osob. Na lodi přitom cestovalo a pracovalo přes 2200 lidí.
White Star Line tím tehdejší zákonné požadavky neporušovala. Právě v tom byl problém. Britské předpisy byly zastaralé a kapacitu člunů odvozovaly od tonáže způsobem, který neodpovídal velikosti nových oceánských parníků. Titanic tak mohl legálně vyplout s místy v člunech pouze pro část lidí na palubě.
Situaci ještě zhoršilo, že některé první čluny odpluly s volnými místy. Část cestujících zpočátku nevěřila, že se obrovská osvětlená loď skutečně potopí. Posádka navíc neměla dostatek času ani zkušeností s evakuací takového množství lidí v noci a na moři.
První třída měla cestu k člunům snazší než lidé hluboko v podpalubí
Evakuace nebyla jednoduchá ani sociálně. Titanic byl rozdělen podle cestovních tříd a pasažéři třetí třídy bydleli v nižších částech lodi. Neexistuje důkaz pro jednoduchou filmovou představu, že by byla třetí třída jako celek zamčena a úmyslně ponechána smrti. Rozdělení lodi, jazykové bariéry, složitá orientace a vzdálenost od člunové paluby ale cestujícím třetí třídy výrazně komplikovaly únik.
Při spouštění člunů se uplatňovalo pravidlo ženy a děti přednostně. Jeho výklad se na pravoboku a levoboku lišil. Někteří důstojníci dovolovali mužům nastoupit, pokud po nástupu žen a dětí zůstala místa, jiní postupovali mnohem přísněji.
Bezdrátová stanice byla nová technologie, která zachránila stovky lidí
Operátoři Jack Phillips a Harold Bride vysílali nouzové zprávy lodím v okolí. Nejrychleji zareagovala Carpathia společnosti Cunard Line. Její kapitán Arthur Rostron okamžitě změnil kurz a nechal loď plout k místu katastrofy nejvyšší dosažitelnou rychlostí.
Carpathia byla ale desítky námořních mil daleko. K Titaniku nemohla dorazit před jeho potopením. Záchranné operace komplikoval také led a tma.
Ve 2.20 se Titanic ztratil pod hladinou
Jak se příď nořila, záď se zvedala vysoko nad hladinu. Konstrukce lodi byla vystavena extrémnímu namáhání a Titanic se během závěrečné fáze potopení rozlomil. Přibližně ve 2.20 ráno 15. dubna zmizela poslední část lodi pod hladinou.
Voda měla teplotu blízko bodu mrazu. Lidé, kteří se do ní dostali bez místa v člunu, měli jen krátkou šanci na přežití kvůli rychlému podchlazení. Čluny se většinou zdráhaly okamžitě vracet do prostoru plného lidí ze strachu, že budou převráceny.
Carpathia dorazila nad ránem a postupně vyzvedla přeživší ze člunů. Při katastrofě zahynulo přibližně 1500 lidí, přičemž přesné součty se v různých historických seznamech mírně liší.
Vyšetřování změnilo pravidla námořní dopravy
Americké i britské vyšetřování řešilo rychlost, varování před ledem, konstrukci lodi, bezdrátové spojení i nedostatek člunů. Britská komise označila za bezprostřední příčinu ztráty Titaniku srážku s ledovcem, k níž došlo při nadměrné rychlosti.
Katastrofa urychlila změnu bezpečnostních pravidel. Lodě začaly povinně nést dostatečnou kapacitu záchranných člunů pro všechny osoby na palubě, zpřísnila se pravidla bezdrátové služby a vznikla mezinárodní hlídková služba sledující ledovce v severním Atlantiku. Vrak Titaniku byl nalezen až v roce 1985 v hloubce kolem 3800 metrů.