Krátce po půl druhé ráno 26. dubna 1986 se v řídicí místnosti čtvrtého bloku Černobylské jaderné elektrárny dokončoval bezpečnostní test. O několik desítek sekund později byl reaktor RBMK-1000 zničen prudkým nárůstem výkonu a explozemi. Událost, která měla být technickou zkouškou před plánovanou odstávkou, se změnila v nejzávažnější havárii komerční jaderné elektrárny v dějinách.
Test měl ověřit, co se stane při výpadku elektřiny
Čtvrtý blok černobylské elektrárny nedaleko ukrajinského města Pripjať byl typu RBMK-1000. Šlo o grafitem moderovaný a vodou chlazený sovětský reaktor. V dubnu 1986 se chystal k plánované odstávce a obsluha chtěla využít snižování výkonu k provedení zkoušky.
Cílem bylo zjistit, zda doběh turbíny po odpojení páry dokáže po krátkou dobu vyrábět dost elektřiny pro čerpadla a další důležité systémy, než se rozběhnou dieselové generátory. Samotný záměr testu nebyl nesmyslný. Problém byl v kombinaci konstrukčních vlastností reaktoru, způsobu přípravy zkoušky a provozních rozhodnutí.
Výkon reaktoru klesl mnohem níž, než se plánovalo
Test měl původně proběhnout během dne 25. dubna. Energetická síť ale požadovala, aby elektrárna ještě několik hodin dodávala výkon, a zkouška se posunula do noci. Když snižování výkonu pokračovalo, reaktor se dostal do nestabilního provozního stavu.
Výkon spadl hluboko pod plánovanou úroveň. V reaktoru se navíc nahromadil xenon-135, který silně pohlcuje neutrony a dále tlumí štěpnou reakci. Operátoři se pokusili výkon zvýšit a vytáhli velký počet regulačních tyčí. Reaktor se podařilo stabilizovat zhruba na 200 MW tepelného výkonu, tedy výrazně pod běžnou provozní úrovní.
Právě při nízkém výkonu se RBMK choval nebezpečně. Konstrukce měla za určitých podmínek kladný dutinový koeficient. Když se v chladicí vodě vytvářelo více páry, reaktivita mohla místo poklesu růst. To vytvářelo zpětnou vazbu, při níž více páry znamenalo větší výkon a větší výkon vytvářel další páru.
V 1.23 začala zkouška
V noci byla zahájena vlastní část testu. Přísun páry k turbíně se uzavřel a turbína začala dobíhat. Jak se snižoval její výkon, měnily se podmínky proudění chladiva v reaktoru. V aktivní zóně přibývalo páry a výkon začal prudce růst.
Přibližně v 1.23.40 obsluha stiskla havarijní tlačítko AZ-5, které mělo reaktor odstavit. Za normálních okolností by zasunutí regulačních tyčí štěpnou reakci utlumilo. Konstrukce tehdejších tyčí RBMK však měla zásadní slabinu. Jejich grafitové vytěsňovače při prvních okamžicích zasouvání v některých částech aktivní zóny krátce reaktivitu zvýšily.
V již nestabilním reaktoru se z bezpečnostního zásahu stal další impuls k prudkému nárůstu výkonu. Palivové kanály se poškodily, tlak páry rychle stoupl a během několika sekund následovaly exploze, které roztrhly reaktor a nadzvedly jeho mohutnou horní konstrukci.
Reaktor číslo 4 přestal existovat v podobě, pro kterou byl navržen
Výbuch zničil střechu a otevřel aktivní zónu okolnímu prostředí. Do vzduchu se dostal radioaktivní materiál a grafit v reaktoru začal hořet. Na rozdíl od mnoha západních elektráren neměl blok plnohodnotnou ochrannou obálku schopnou zachytit následky tak rozsáhlé havárie.
Na místo přijeli hasiči, kteří zpočátku neměli přesnou představu o rozsahu radiačního nebezpečí. Mnozí zasahovali v extrémně vysokém radiačním poli bez odpovídající ochrany. Požáry na střechách se podařilo postupně zvládnout, ale otevřený reaktor dál uvolňoval radioaktivní látky.
Pripjať se druhý den ráno probudila téměř normálně
Město Pripjať leželo jen několik kilometrů od elektrárny a mělo zhruba padesát tisíc obyvatel. Přesto nebylo okamžitě evakuováno. Během soboty 26. dubna lidé chodili po ulicích, děti si hrály venku a z okolí bylo možné pozorovat poškozený blok.
Evakuace začala až 27. dubna odpoledne, přibližně 36 hodin po havárii. Obyvatelům bylo řečeno, aby si vzali doklady, nejnutnější věci a jídlo na několik dní. Mnozí předpokládali, že se brzy vrátí. Většina se do svých bytů už nikdy trvale nevrátila.
Autobusy odvezly obyvatelstvo mimo nejvíce kontaminovanou oblast. Během roku 1986 byly z nejpostiženějších oblastí evakuovány a přesídleny desítky tisíc dalších lidí. Kolem elektrárny vznikla třicetikilometrová uzavřená zóna.
Sovětský svaz se snažil katastrofu nejprve držet pod kontrolou i informačně
Havárii se nepodařilo utajit. Radioaktivní mrak se pohyboval nad Evropou a 28. dubna zaznamenali zvýšenou radioaktivitu pracovníci švédské jaderné elektrárny Forsmark. Protože problém nepocházel z jejich zařízení, začalo pátrání po zdroji. Tlak ze zahraničí donutil sovětské úřady havárii veřejně přiznat.
Rozsah události se ale vyjasňoval postupně. Sovětská veřejná vysvětlení dlouho zdůrazňovala hlavně chyby obsluhy. Pozdější analýzy, včetně zprávy INSAG-7 Mezinárodní agentury pro atomovou energii, mnohem výrazněji upozornily také na konstrukční nedostatky RBMK, problematické bezpečnostní charakteristiky a širší selhání systému řízení bezpečnosti.
Likvidátoři pracovali v prostředí, kde rozhodovaly minuty
Do zvládání následků byly postupně nasazeny stovky tisíc lidí označovaných jako likvidátoři. Stavěli ochranné konstrukce, dekontaminovali budovy a silnice, odklízeli vysoce radioaktivní materiál a měřili kontaminaci.
Na některých místech byly dávky tak vysoké, že člověk mohl pracovat jen velmi krátce. Ze střech elektrárny musely být například odstraněny kusy grafitu a další materiál vyvržený z reaktoru. Tam, kde selhávala dálkově řízená technika, byli nasazováni lidé v časově přísně omezených směnách.
Havárie nebyla výsledkem jediné chyby jednoho člověka
Jednoduchá verze příběhu, podle níž několik nezodpovědných operátorů porušilo pravidla a zničilo jinak bezpečný reaktor, dnes neodpovídá tomu, co o havárii víme. Katastrofa vznikla souběhem nevhodně vedeného testu, nebezpečného provozního stavu, konstrukčních vlastností RBMK a nedostatečné bezpečnostní kultury.
Po havárii byly další reaktory RBMK technicky upravovány. Změnila se konstrukce regulačních tyčí, provozní limity i další bezpečnostní prvky. Nad zničeným čtvrtým blokem vznikl v roce 1986 provizorní betonový a ocelový kryt známý jako sarkofág.
Nad čtvrtým blokem dnes stojí obří ocelový oblouk
Původní sarkofág nebyl navržen jako řešení na staletí. Proto byl nad zničený blok později přesunut New Safe Confinement, obrovská ocelová konstrukce určená k omezení úniků a k vytvoření podmínek pro postupnou demontáž starých částí objektu.
Reaktor číslo 4 už nikdy nebyl obnoven. Poslední fungující blok celé černobylské elektrárny byl definitivně odstaven v prosinci 2000. Samotná havárie z 26. dubna 1986 zůstává klasifikována na nejvyšším, sedmém stupni mezinárodní stupnice jaderných událostí INES.