V noci z 29. na 30. září 1938 rozhodli Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier o odstoupení československého pohraničí Německu. Československo u stolu nesedělo. Země, která několik dní předtím mobilizovala armádu a připravovala se na obranu, dostala od svých západních spojenců jasný vzkaz, že pokud podmínky odmítne, zůstane proti Hitlerovi sama.
Krize nevznikla během jedné zářijové noci
Československo bylo ve třicátých letech parlamentní demokracií obklopenou státy, které vůči němu měly územní požadavky. Největší nebezpečí představovalo nacistické Německo. Po připojení Rakouska v březnu 1938 se Hitlerova říše dostala k československým hranicím také z jihu a strategická situace země se prudce zhoršila.
V pohraničí žily přibližně tři miliony obyvatel německé národnosti. Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, podporovaná Berlínem, stupňovala požadavky vůči československé vládě. Hitler přitom nechtěl pouze větší práva pro sudetské Němce. Jeho dlouhodobým cílem bylo Československo rozbít.
Nacistická propaganda vykreslovala Československo jako stát, který německou menšinu utlačuje. Konflikty v pohraničí byly využívány jako důkaz údajné nesnesitelnosti dalšího soužití.
Československo mělo armádu i pohraniční opevnění
Praha nepočítala s tím, že by případný německý útok jednoduše přijala. Československá armáda patřila ve střední Evropě k významným vojenským silám a od poloviny třicátých let vznikal rozsáhlý systém pohraničního opevnění.
Dne 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Nástup záložníků probíhal rychle a společnost reagovala převážně odhodlaně. Armáda obsadila obranná postavení a čekala, zda přijde německý útok.
Samotná vojenská síla však nestačila. Československá strategie byla založena na spojenectví s Francií a na předpokladu širší evropské reakce. Pokud by se země bránila Německu sama, čelila by obrovské převaze a velmi obtížné geografické situaci.
Británie chtěla zabránit evropské válce téměř za každou cenu
Britský premiér Neville Chamberlain věřil, že je možné Hitlerovy územní požadavky uspokojit a zabránit tak velké válce. Politika později označovaná jako appeasement nevycházela jen z naivity. Británie nebyla na rozsáhlý evropský konflikt plně připravena a vzpomínka na masakr první světové války byla stále velmi živá.
Francie byla československým spojencem, ale bez britské podpory nechtěla do války vstoupit. Československá vláda tak čelila stále silnějšímu tlaku, aby přijala odstoupení území s převahou německého obyvatelstva.
V Mnichově se jednalo bez československé delegace
Dne 29. září se v Mnichově sešli Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier. Jednání se týkalo přímo území Československa, jeho zástupci se však samotné konference neúčastnili.
Dohoda stanovila, že Německo začne obsazovat určené pohraniční oblasti od 1. října a proces má být dokončen do 10. října. Další otázky měly řešit mezinárodní komise a případné plebiscity.
Československá vláda dostala hotový výsledek jednání. Británie a Francie daly najevo, že pokud Praha podmínky odmítne a vyvolá tím válku, nemůže počítat s jejich vojenskou pomocí.
Rozhodnutí přijmout dohodu patřilo k nejtěžším chvílím první republiky
Prezident Edvard Beneš a vláda stáli před volbou mezi přijetím územních ztrát a válkou bez podpory hlavních západních spojenců. Vojenské vedení bylo připraveno bojovat, ale politické rozhodnutí nakonec znělo podmínky přijmout.
V české historické paměti se pro situaci vžil výraz „o nás bez nás“. Přesně vystihuje hlavní politický problém Mnichova. O osudu československého území rozhodly jiné státy a československá strana byla postavena před výsledek.
Spory o to, zda se Československo mělo v září 1938 bránit i samo, pokračují dodnes. Jisté je, že vojenská situace by byla mimořádně těžká. Německo mělo výrazně větší zdroje a československá obranná linie byla po anšlusu Rakouska strategicky obejitelná z jihu.
Obsazení pohraničí znamenalo víc než ztrátu několika okresů
Německo získalo rozsáhlé území, kde se nacházela velká část československých pevností, komunikací i průmyslových kapacit. Nová hranice se přiblížila důležitým městům a zbytek státu se stal vojensky ještě zranitelnější.
Z odstoupených oblastí odcházeli Češi, Židé, němečtí antifašisté a další lidé, kteří se obávali nacistického režimu. Mnichov tak neznamenal jen posun hranic, ale také velkou uprchlickou vlnu a rozvrat politického systému první republiky.
Územní požadavky vznesli také další sousedé. Polsko získalo část Těšínska a po první vídeňské arbitráži připadla rozsáhlá území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.
Chamberlain se vrátil do Británie s příslibem míru
Po návratu z Mnichova ukazoval Chamberlain veřejnosti dokument podepsaný Hitlerem a mluvil o naději na mír. V Británii ho tehdy vítala řada lidí s úlevou. Evropa si skutečně na několik měsíců od velké války oddechla.
Hitler ovšem Mnichovskou dohodu nechápal jako konečné vyřešení svých požadavků. Československo bylo oslabené a politicky destabilizované. Slovensko získalo rozsáhlou autonomii a pomnichovský stát se stále více vzdaloval demokratickému systému první republiky.
Hitler porušil mnichovské sliby už v březnu 1939
V noci ze 14. na 15. března byl prezident Emil Hácha v Berlíně vystaven Hitlerovu nátlaku. Dne 15. března 1939 německá armáda obsadila české země a následující den vznikl Protektorát Čechy a Morava.
Nacistické Německo tím obsadilo území, které nebylo součástí německých požadavků obhajovaných v Mnichově jako otázka sebeurčení sudetských Němců. O necelého půl roku později, 1. září 1939, Německo napadlo Polsko. Británie a Francie tentokrát vyhlásily Hitlerovi válku.