V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska vedená Sovětským svazem československé hranice. Tanky mířily na Prahu, letiště v Ruzyni obsadili sovětští vojáci a rozhlas vyzýval lidi, aby nevypínali přijímače. Invaze ukončila Pražské jaro a pokus reformovat komunistický režim tak, aby připustil více svobody slova, veřejné diskuse i samostatnější československou politiku.
Pražské jaro začalo jako reforma uvnitř komunistické strany
Když byl v lednu 1968 do čela Komunistické strany Československa zvolen Alexander Dubček, nehlásal konec socialismu ani vystoupení z Varšavské smlouvy. Reformní vedení chtělo změnit způsob, jakým komunistický stát fungoval. V dubnovém Akčním programu se objevily sliby větší otevřenosti, hospodářských změn a omezení policejní svévole. Postupně se uvolňovala cenzura a veřejný prostor zaplnila témata, o kterých se předtím mluvit nesmělo.
Noviny začaly připomínat politické procesy padesátých let, rozhlas a televize vedly mnohem otevřenější debaty a spisovatelé i novináři získali prostor, který byl ještě několik měsíců předtím nepředstavitelný. Pro mnoho lidí znamenal rok 1968 první zkušenost s tím, že se režim může změnit bez okamžitého násilí.
Právě tato proměna ale děsila Moskvu. Sovětské vedení se neobávalo jen toho, co se děje v Československu. Bálo se, že podobné reformy budou chtít lidé také v Polsku, Maďarsku nebo v samotném Sovětském svazu. Československo navíc leželo uprostřed sovětského mocenského prostoru a jeho armáda, průmysl i poloha měly pro Varšavskou smlouvu strategický význam.
Moskva tlačila na Dubčeka celé léto
Napětí rostlo během června a července. Sovětští představitelé opakovaně varovali československé vedení před údajnou kontrarevolucí. Vedení KSČ se snažilo Moskvu ujišťovat, že země zůstane socialistická a členství ve Varšavské smlouvě není zpochybněno. Sovětským vůdcům to nestačilo.
Na přelomu července a srpna proběhla jednání v Čierné nad Tisou a následně v Bratislavě. Navenek se mohlo zdát, že kompromis je možný. Ve skutečnosti už se připravovala vojenská varianta. Operace Dunaj patřila k největším vojenským akcím v poválečné Evropě. Do Československa směřovaly jednotky vedené Sovětským svazem, na operaci se podílely také síly Polska, Maďarska a Bulharska. Východoněmecká armáda byla k zásahu připravena, její přímá účast na československém území však byla výrazně omezenější, než se dlouho tradovalo.
Večer 20. srpna ještě většina lidí nic netušila
V úterý 20. srpna probíhal v Československu běžný letní večer. Krátce před půlnocí už ale přes hranice postupovaly první jednotky. Tanky a obrněná vozidla přijížděly z několika směrů, zatímco sovětské letectvo začalo zajišťovat klíčová letiště.
Kolem půl druhé ráno přistály na ruzyňském letišti sovětské vojenské letouny a ozbrojení vojáci obsadili hlavní letištní budovy. Letiště se pak stalo jedním z hlavních bodů, přes které do Prahy proudily další jednotky.
Ve stejnou dobu zasedalo předsednictvo ÚV KSČ. Většinou hlasů přijalo prohlášení, že vstup vojsk se uskutečnil bez vědomí nejvyšších československých orgánů. Občany zároveň vyzvalo, aby zachovali klid a nekladli armádám ozbrojený odpor. Československá armáda nedostala rozkaz k boji.
Rozhlas řekl lidem jako první, co se děje
Československý rozhlas měl v prvních hodinách invaze mimořádný význam. Přibližně v půl druhé ráno vyzval posluchače, aby nevypínali přijímače, probudili sousedy a čekali na důležité informace. Krátce nato začal vysílat prohlášení vedení KSČ o vstupu vojsk.
Zprávy se šířily rychle. Lidé vycházeli do ulic, předávali si informace a mířili k významným budovám. Okupační velení dobře vědělo, že kdo ovládne rozhlas a televizi, získá zásadní nástroj kontroly nad zemí. Proto patřila média mezi hlavní cíle vojenské operace.
Nejdramatičtější situace vznikla u budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. K místu dorazily tanky a obrněná vozidla, zatímco se v okolí shromažďovaly stovky lidí. Stavěly se improvizované překážky, lidé se snažili vojákům vysvětlovat, že žádná kontrarevoluce ani zahraniční převrat neprobíhá.
Tanky v Praze se ocitly uprostřed rozzuřeného davu
První kontakt nebyl všude stejný. Někteří sovětští vojáci působili zmateně a podle svědectví byli přesvědčeni, že jedou Československo zachránit před ozbrojeným převratem nebo západní invazí. Místo nepřítele však viděli civilisty, kteří na ně křičeli rusky, ukazovali československé vlajky a žádali je, aby odjeli.
Na vojenskou techniku se objevovaly nápisy, lidé strhávali nebo otáčeli dopravní značky a měnili ukazatele, aby vojákům ztížili orientaci. Jinde vznikaly barikády. Odpor měl převážně civilní a spontánní podobu, ale v ulicích se také střílelo a první den invaze přinesl mrtvé a desítky zraněných.
Okolo půl deváté ráno vojáci obsadili studio Československého rozhlasu ve Vinohradské třídě. Vysílání však nezmizelo. Přesouvalo se na jiná pracoviště a regionální studia. Rozhlas pokračoval z improvizovaných míst a stal se centrem nenásilného odporu.
Dubčeka odvezli sovětští vojáci
Invaze neměla pouze obsadit strategická místa. Jejím cílem bylo také zlomit reformní politické vedení. Kolem deváté hodiny ráno byli Alexander Dubček a další představitelé strany v budově ÚV KSČ zadrženi. Mezi odvlečenými byli také Josef Smrkovský, František Kriegel a další představitelé reformního proudu.
Byli převezeni mimo Československo a nakonec dopraveni do Moskvy. Sovětské vedení původně počítalo s rychlým politickým převratem, jenže domácí skupina, která měla převzít moc a zásah legitimizovat, nezískala potřebnou autoritu. Prezident Ludvík Svoboda odmítl vytvoření okupační vlády podle sovětských představ.
Moskva nakonec donutila československé vedení ustoupit
Českoslovenští představitelé byli v Moskvě vystaveni silnému tlaku. Výsledkem byl takzvaný Moskevský protokol, který znamenal faktické přijetí přítomnosti sovětských vojsk a postupný konec reforem. František Kriegel byl jediným členem československé delegace, který protokol odmítl podepsat.
Dubček se ještě na čas vrátil do funkce, ale politický prostor se rychle uzavíral. V dubnu 1969 ho v čele KSČ vystřídal Gustáv Husák a začala éra označovaná jako normalizace. Znovu se zavedla cenzura, proběhly rozsáhlé čistky a statisíce lidí byly vyloučeny ze strany nebo přišly o profesní postavení.
Sovětská armáda nezůstala několik týdnů, ale více než dvacet let
V říjnu 1968 byla podepsána smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk. Slovo dočasný dostalo velmi zvláštní význam. Sovětská vojska zůstala v Československu až do roku 1991.
Poslední sovětští vojáci odešli po pádu komunistického režimu a rozpadu sovětského bloku. Velitel Střední skupiny sovětských vojsk generál Eduard Vorobjov opustil Československo v červnu 1991. Od noci, kdy první jednotky překročily hranice, tehdy uplynulo téměř třiadvacet let.