Britové za války oklamali Hitlera pomocí mrtvoly obyčejného tuláka, kterému dali do kapsy falešné tajné plány

Na jaře roku 1943 se britské zpravodajské služby rozhodly přesvědčit Němce, že spojenecká invaze do jižní Evropy zamíří jinam, než skutečně mířila. Výsledkem byla Operace Mincemeat, patrně nejslavnější mrtvola v dějinách špionáže. Tělo neznámého muže, dnes identifikovaného nejčastěji jako Glyndwr Michael, bylo vybaveno identitou fiktivního důstojníka Williama Martina, pečlivě vystrojeným osobním životem a sadou falešných tajných dokumentů. Následně bylo vyplaveno u pobřeží Španělska v naději, že se obsah jeho kapes dostane přes španělské úřady k Němcům.

Proč bylo třeba klamat

Spojenci se po vítězství v severní Africe chystali na invazi na Sicílii, známou jako operace Husky. Německé velení ovšem očekávalo, že útok může přijít i proti Sardinii, Řecku nebo Balkánu. Britové chtěli tuto nejistotu prohloubit a odklonit pozornost od skutečného cíle. Vznikl plán dodat nepříteli zpravodajsky lákavý materiál tak, aby vypadal jako náhodně získaný, nikoli úmyslně podstrčený.

Myšlenka použít tělo s falešnými dokumenty nebyla úplně nová, ale právě v roce 1943 byla dovedena do mimořádně detailní podoby. Klíčovou roli sehráli námořní zpravodajci Ewen Montagu a Charles Cholmondeley. Nepotřebovali jen mrtvé tělo. Potřebovali přesvědčivou osobu se vším všudy.

Vznik majora Martina

Z těla nalezeného v Londýně se stal fiktivní major William Martin z Royal Marines. Rozvědka mu vytvořila peněženku, fotografie snoubenky, účtenky, klíče, dopisy i osobní drobnosti. Tyto předměty měly vyvolat dojem skutečně žitého života. V aktovce připoutané k zápěstí byly dopisy naznačující, že hlavní spojenecké operace mají směřovat do Řecka a Sardinie, zatímco Sicílie je jen vedlejší zástěrkou.

Tělo bylo vypuštěno z britské ponorky HMS Seraph u pobřeží Huelvy ve Španělsku dne 30. dubna 1943. Španělsko bylo formálně neutrální, ale řada jeho úředníků a bezpečnostních kontaktů sympatizovala s Německem. Britové proto důvodně předpokládali, že dokumenty budou okopírovány a informace doputují do Berlína.

Zabrala mrtvola jako návnada

Podstatné bylo nejen to, že Němci dokumenty získali, ale že jim uvěřili. Přesně to se stalo. Dešifrované německé zprávy později ukázaly, že Adolf Hitler i vrchní velení vzaly podvrh vážně. Němci přesunuli část sil do Řecka a na Sardinii a v důsledku toho byla obrana Sicílie slabší, než mohla být.

Invaze na Sicílii začala 10. července 1943. Samozřejmě ji nelze vysvětlovat jediným podvrhem. O výsledku rozhodovaly tisíce vojáků, logistika, námořní převaha i letectvo. Operace Mincemeat však přispěla k tomu, že Němci měli zkreslený obraz o spojeneckých záměrech. V rámci zpravodajské války šlo o mimořádně úspěšný zásah.

Tulák, jehož smrt změnila dějiny

Za legendou o majoru Martinovi stojí muž, který žádným majorem nebyl. Dnes se nejčastěji přijímá, že šlo o Glyndwra Michaela, velšského bezdomovce, který zemřel v Londýně po otravě prostředkem na krysy obsahujícím fosfid. Jeho sociální postavení je podstatné i symbolicky. Celá operace využila tělo člověka, jehož život stál na okraji společnosti, a proměnila je ve zbraň strategického klamu.

Příběh Operace Mincemeat fascinuje právě tímto střetem cynismu a preciznosti. Britové vytvořili mrtvému neexistující milostný vztah, finanční historii i vojenskou kariéru. Každý detail měl přispět k celku. Výsledkem nebyla jen slavná špionážní historka, ale učebnicový příklad toho, jak ve válce funguje důvěryhodná lež.

Japonsko zaútočilo na Spojené státy tisíci papírovými balony s trhavinou, které tiše přes oceán přinesl vzdušný proud

Když se mluví o útocích na území Spojených států během druhé světové války, většina lidí si vybaví Pearl Harbor, který se odehrál na Havaji. Jen málokdo si však uvědomuje, že Japonsko podniklo také přímou kampaň proti pevninským Spojeným státům. V rámci operace Fu Go vypustilo od konce roku 1944 tisíce velkých papírových balónů naplněných vodíkem. Každý z nich nesl zápalné nebo tříštivé pumy a měl být unášen silným výškovým prouděním přes Pacifik. Šlo o mimořádně odvážný nápad opřený o využití jet streamu, který Japonci správně rozpoznali jako prostředek mezikontinentální dopravy.

Papír, lepidlo a vysoká atmosféra

Balóny Fu Go vznikaly z vrstev japonského papíru washi, které byly slepovány do velkých kulovitých obalů o průměru přibližně 10 metrů. Naplněné vodíkem stoupaly do velké výšky, kde je zachytil západovýchodní proud vzduchu. Odhady se shodují, že mezi listopadem 1944 a dubnem 1945 bylo vypuštěno asi 9 tisíc balónů.

Technické řešení bylo na svou dobu pozoruhodné. Balóny měly jednoduchý automatický systém, který pomocí pytlů s pískem udržoval letovou výšku. Jak balon v noci klesal, systém odhazoval zátěž a umožňoval další vzestup. Po několika cyklech měl balon odhodit pumy a nakonec se sám zničit. Cesta přes oceán trvala zhruba tři až pět dní.

Kolik jich skutečně dorazilo

Do Severní Ameriky se samozřejmě nedostaly všechny. Americké a kanadské úřady během války a krátce po ní zdokumentovaly asi 300 nálezů nebo dopadů, rozptýlených od Aljašky přes západní pobřeží Spojených států až po vnitrozemí. Některé balóny dopadly ještě s neexplodovanou municí, jiné shořely nebo havarovaly v odlehlé krajině.

Strategický efekt byl malý. Japonci doufali, že balóny založí rozsáhlé lesní požáry, vyvolají paniku a přinutí Američany vázat síly na obranu domácího území. To se nestalo. Zčásti i proto, že americká vláda zavedla informační blackout a média byla žádána, aby o incidentech nepsala. Tokio tak dlouho nevědělo, zda operace vůbec funguje.

Jediné smrtelné oběti

Navzdory omezenému výsledku měla operace i tragický důsledek. Dne 5. května 1945 narazila v lese u Bly v Oregonu skupina civilistů na spadlý balon. Po manipulaci s náloží následovala exploze, která zabila šest lidí včetně pěti dětí a těhotné ženy Elsie Mitchellové. Šlo o jediné známé civilní oběti nepřátelské akce na pevninském území Spojených států během druhé světové války.

Tento incident se stal nejznámější kapitolou celé kampaně. Připomíná, že i technicky bizarní zbraň může mít smrtící účinek. Současně ukazuje, jak obtížné bylo podobné útoky předem odhalit, zvlášť když přicházely tiše, bez posádky a z výšek, které byly mimo běžné očekávání veřejnosti.

První mezikontinentální zbraň svého druhu

Balóny Fu Go jsou často popisovány jako kuriozita, ale z vojenského hlediska představují víc. Byly jedním z prvních praktických pokusů doručit zbraň z jednoho kontinentu na druhý bez posádky a s využitím atmosférických procesů. Předcházely tak v určitém smyslu éře mezikontinentálních střel, i když jejich přesnost a účinnost byly nesrovnatelně nižší.

Z dnešního pohledu na nich fascinuje kombinace primitivnosti a vynalézavosti. Papírový obal, pytle s pískem a jednoduchá mechanika měly doručit smrt přes téměř 8 tisíc kilometrů oceánu. Ve válce plné radarů, letadlových lodí a atomového výzkumu působí Fu Go jako relikt staršího světa. Přesto jde o skutečnou epizodu moderního globálního konfliktu.

Britský voják Jack Churchill bojoval na bojištích druhé světové války s lukem, šípy a skotským mečem v ruce

Vojenské dějiny znají řadu mužů s pověstí podivínů, ale Jack Churchill mezi nimi zaujímá výsadní místo. Narodil se roku 1906 a za druhé světové války sloužil u britské armády jako důstojník komand. Proslul tím, že do bojů vyrážel s dlouhým lukem, toulcem šípů a skotským mečem, takzvaným claymorem. Nešlo o divadelní rekvizity pro fotografy. Jack Churchill je skutečně nosil a minimálně v jednom zdokumentovaném případě protivníka šípem zasáhl.

Důstojník s neobvyklým vkusem

John Malcolm Thorpe Fleming Churchill byl mužem širokých zájmů. Před válkou působil v armádě, ale také pracoval v civilu a věnoval se lukostřelbě, střelbě i hře na dudy. Měl mimořádnou fyzickou kondici a silnou zálibu v dobrodružství. Když začala druhá světová válka, přihlásil se znovu do aktivní služby. Jeho výstroj se však od běžného standardu výrazně lišila. Churchill tvrdil, že důstojník, který jde do akce bez meče, je nedostatečně oblečen.

Něco z této stylizace bylo jistě součástí jeho osobní legendy. Současně však existují dostatečně pevné důkazy, že meč i luk s sebou skutečně nosil. V květnu 1940 během bojů ve Francii u L Épinette zabil německého poddůstojníka šípem. Často se uvádí, že to byl poslední potvrzený případ, kdy britský voják zabil nepřítele lukem v regulérním boji.

Norsko, Itálie a komanda

Churchill postupně sloužil v několika mimořádně exponovaných nasazeních. Bojoval v Norsku, poté se zapojil do operací komand a později působil ve Středomoří. V roce 1943 se účastnil vylodění na Sicílii. Právě zde vznikly historky o jeho drzosti a osobní odvaze, které z něj učinily legendu už mezi současníky. V některých situacích se pohyboval před vlastními muži, hrál na dudy a vyzařoval takovou míru sebejistoty, že působil téměř nezranitelně.

Ještě známější je jeho akce na jugoslávském ostrově Brač v květnu 1944. Churchill vedl malou jednotku komand proti německým pozicím. Když byl útok odražen, pokračoval podle svědectví v palbě a hře na dudy, dokud nebyl raněn explozí granátu a zajat. I zde se ukazuje, že jeho excentrické vystupování nebylo pózou z pohodlného zázemí, ale součástí chování v přímém boji.

Zajetí a útěky

Po zajetí byl kvůli svému příjmení a aristokratickému zjevu nejprve považován za možného příbuzného premiéra Winstona Churchilla. Němci jej nakonec poslali do zajateckého tábora Sachsenhausen. Ani zde ale nezůstal pasivní. Pokusil se o útěk a později byl v závěru války znovu na svobodě. Podobné epizody jen posílily obraz muže, který odmítal běžné limity vojenské poslušnosti i osobní opatrnosti.

Po válce sloužil ještě v Barmě a Palestině. Když se dozvěděl o japonské kapitulaci, měl poznamenat, že kdyby nebylo těch zatracených Yankeeů, válka mohla trvat ještě deset let. Jakkoli je tato věta často citovaná právě pro svou drsnou nadsázku, přesně vystihuje jeho povahu. Churchill nebyl muž kompromisů ani klidné služby v kanceláři.

Legenda, která obstála

U Mad Jacka Churchilla je vždy nutné oddělit jádro od vypravěčského nánosu. Kolem jeho osoby se nahromadila řada historek, z nichž některé byly v čase přibarveny. Přesto zůstává mimořádně dobře doloženo, že opravdu nosil luk, šípy, dudy i meč, že bojoval v první linii a že měl za sebou skutečné bojové výsledky. Nejde tedy o poválečný marketing, ale o autentickou a velmi neobvyklou postavu britských dějin.

Jack Churchill zemřel v roce 1996 ve věku 89 let. Jeho příběh stojí na pomezí mezi vojenským profesionalismem a osobní excentricitou. Právě tato kombinace z něj činí jednu z nejvýraznějších individualit druhé světové války, člověka, který se rozhodl vstoupit do moderního konfliktu se zbraněmi připomínajícími jiná století.

Japonec Cutomu Jamaguči přežil atomový výbuch v Hirošimě a následně i druhou bombu po návratu do Nagasaki

Když americký bombardér Enola Gay svrhl 6. srpna 1945 na Hirošimu atomovou bombu Little Boy, nacházel se inženýr Cutomu Jamaguči, známý v přepisu i jako Tsutomu Yamaguchi, ve městě na služební cestě. Výbuch přežil se zraněními a následující den se vydal zpět domů do Nagasaki. Jenže 9. srpna 1945 dopadla druhá atomová bomba právě tam. Jamaguči tak patří k malé skupině lidí, kteří prokazatelně přežili oba útoky. Japonská vláda jej v roce 2009 oficiálně uznala jako člověka zasaženého oběma bombami.

První výbuch

Jamagučimu bylo v létě 1945 29 let a pracoval pro společnost Mitsubishi Heavy Industries. Do Hirošimy přijel kvůli pracovním povinnostem. Ráno 6. srpna se chystal k odjezdu, když krátce po osmé hodině spatřil na obloze letadlo a dva padající padáčky. V příštím okamžiku město ozářil záblesk. Podle jeho pozdějších výpovědí jej tlaková vlna odhodila a způsobil mu popáleniny, dočasné oslepnutí a poranění uší.

Hirošima byla zničena jedinou bombou s výbušnou silou zhruba 15 kilotun TNT. Odhady obětí se liší podle období a metodiky, ale běžně se uvádí, že do konce roku 1945 zemřelo přibližně 140 tisíc lidí, ať už přímo při útoku, nebo na následky zranění a radiace. Jamaguči patřil k těm, kteří se z epicentra dokázali dostat pryč, byť v těžkém stavu.

Cesta domů do druhého pekla

Navzdory zraněním se mu podařilo dostat k železnici a vrátit se do Nagasaki. Už samotná cesta je téměř neuvěřitelná. Japonská dopravní síť byla na sklonku války narušená, města byla bombardována a Jamaguči se pohyboval s čerstvými popáleninami a obvazy. Přesto dorazil domů k manželce a malému synovi.

O tři dny později se dostavil do práce, aby nadřízeným popsal, co se v Hirošimě stalo. Právě během tohoto rozhovoru, dopoledne 9. srpna, vybuchla nad Nagasaki bomba Fat Man s odhadovanou silou asi 21 kilotun. Jamaguči se opět ocitl v zasaženém městě. I druhý útok přežil. V Nagasaki do konce roku 1945 zemřelo přibližně 70 tisíc lidí, i zde jsou různé odhady rozdílné.

Přeživší obou bomb

Japonsko po válce evidovalo takzvané hibakuša, tedy lidi zasažené atomovým bombardováním. Uznání statutu bylo spojeno nejen s evidencí, ale i s nárokem na zdravotní podporu. Jamaguči byl dlouho oficiálně veden především jako přeživší z Nagasaki, přestože o svém zážitku z Hirošimy veřejně mluvil. Teprve v roce 2009 japonské úřady formálně potvrdily, že přežil oba výbuchy.

Nebyl jediný, kdo zažil obě města, ale stal se nejznámějším případem, protože jeho dokumentace byla mimořádně silná a jeho příběh dobře doložený. V historické literatuře se zmiňují i další lidé, kteří se přesunuli z Hirošimy do Nagasaki nebo naopak, jenže právě Jamaguči se stal symbolem této krajní životní zkušenosti.

Život po válce

Po kapitulaci Japonska žil Jamaguči dál v Nagasaki, pracoval, založil rodinu a dlouho o své zkušenosti nemluvil s velkou veřejnou intenzitou. Teprve v pozdějších letech se stal výraznějším svědkem atomového věku. Psával, poskytoval rozhovory a účastnil se debat o jaderném odzbrojení. Nešlo o člověka, který by se pokoušel dramatizovat vlastní osud. Naopak. Jeho vystupování bývalo spíše klidné a věcné.

Zemřel v lednu 2010 ve věku 93 let na rakovinu žaludku. Jeho jméno dnes připomíná, že v příběhu atomových útoků nejde jen o strategii, kapitulaci a vojenské tabulky. V pozadí stojí konkrétní lidské osudy, často zcela absurdní svou krutou nahodilostí. Jamaguči se dvakrát ocitl v prostoru, kde se dějiny rozhodly během jediné sekundy změnit povahu války i moderní civilizace.

Polští vojáci adoptovali medvěda Wojteka, který jim za druhé světové války pomáhal nosit dělostřelecké granáty

Jen málokterý válečný příběh spojuje absurditu frontového života s tak silným lidským vztahem jako osud medvěda jménem Wojtek. Mladého syrského medvěda hnědého koupili v roce 1942 vojáci polského II. sboru na Blízkém východě. Zvíře, které zpočátku krmili kondenzovaným mlékem z láhve od vodky, se postupně stalo plnohodnotným členem jednotky. Ve vojenských záznamech se nakonec objevil i formálně, protože bez toho by jej nebylo možné přepravit s jednotkou lodí. Největší slávu mu přinesla italská kampaň a především bitva o Monte Cassino, kde podle svědectví vojáků pomáhal nosit bedny s municí a těžké granáty.

Mládě z Persie

Začátek celého příběhu sahá do jara roku 1942, kdy se vojáci Andersovy armády pohybovali na území dnešního Íránu. Polský II. sbor vznikal z lidí, kteří prošli sovětskými lágry, evakuačními transporty a složitým přesunem na jih. V jedné z perských horských oblastí narazili vojáci na chlapce, který měl u sebe malé medvídě. Zvíře mu pravděpodobně zůstalo po zastřelené matce. Poláci je od něj koupili nebo vyměnili za potraviny, konzervy a drobné předměty, jak se v různých vzpomínkách uvádí.

Medvěd se dostal k rotě, která se o něj začala starat s překvapivou důsledností. Dostal jméno Wojtek, tedy zdrobnělinu jména Wojciech, a od prvních týdnů sdílel s vojáky jejich každodenní rytmus. Spal ve stanech, cestoval v nákladních autech a velmi rychle si zvykl na přítomnost lidí. Pamětníci později popisovali, že měl rád pivo, marmeládu, ovoce a zápasení. Také rád napodoboval lidské chování, což z něj udělalo atrakci celé jednotky.

Ještě důležitější ale bylo, že v podmínkách dlouhého přesunu a pozdějšího výcviku představoval Wojtek zvláštní typ psychické vzpruhy. Polští vojáci za sebou měli mimořádně těžké zkušenosti, často spojené s deportacemi po sovětské okupaci východního Polska v letech 1939 až 1941. Zvíře, o které se mohli starat a které současně vnášelo do vojenského provozu humor, získalo mezi nimi téměř rodinné postavení.

Jak se z maskota stal vojín

Wojtek se s rotou pohyboval přes Blízký východ a později do Egypta. Když se polský II. sbor připravoval k přepravě do Itálie, narazili vojáci na praktický problém. Zvíře nebylo možné naložit jen jako neoficiální maskot. Aby mohlo cestovat s jednotkou, bylo v podstatě administrativně zařazeno do stavu roty. Ve vzpomínkách se uvádí, že dostal hodnost vojína a přídělové číslo. Dnes to zní jako anekdota, ale v praxi šlo o řešení, které umožnilo mít medvěda na seznamu jednotky.

Wojtek byl spojen především s 22. dělostřeleckou zásobovací rotou polského II. sboru. Právě tato rota si později zvolila jako svůj znak siluetu medvěda nesoucího dělostřelecký granát. Jde o důležitý detail, protože znak nevznikl jen jako roztomilá připomínka. Odkazoval k tomu, že Wojtek se v zásobovacím prostoru skutečně pohyboval mezi bednami a vojáci jej vnímali jako pomocníka, nikoli jen zvířecí ozdobu jednotky.

Monte Cassino a válečná legenda

Nejznámější kapitola Wojtkova života souvisí s italským tažením roku 1944. Polský II. sbor byl nasazen do bojů o klášterní vrch Monte Cassino, který se stal jedním z nejtěžších střetů spojenecké kampaně v Itálii. Boje, jež vyvrcholily v květnu 1944, si vyžádaly tisíce mrtvých a raněných. Jen polský II. sbor měl podle běžně uváděných součtů přes 900 padlých a několik tisíc zraněných. V tomto prostředí se zrodil i motiv medvěda nosícího munici.

Podle řady svědectví Wojtek napodoboval vojáky, kteří přenášeli bedny s granáty a municí. Chodil po zadních, objímal těžké náklady předními tlapami a pomáhal je přemisťovat. Vzpomínky se v detailech liší a historik musí počítat s tím, že válečná paměť vytváří i legendu. Základní jádro příběhu je ale velmi dobře doloženo tím, jak silně se vrylo do identity roty i do jejích symbolů.

Nešlo přitom o nějakou scénku pro fotografy. Zásobovací trasy v okolí Cassina byly vyčerpávající a nebezpečné. Přenášely se tudy dělostřelecké granáty, bedny se střelivem i další materiál. Wojtek se pohyboval mezi vojáky v prostoru, kde bylo potřeba rychle pracovat a nepřekážet. Právě fakt, že si na jeho přítomnost nikdo z mužů dlouhodobě nestěžoval a naopak ji později připomínali s respektem, napovídá, že svou roli opravdu zvládal.

Skotský důchod a trvalá paměť

Po válce byl polský II. sbor přesunut do Británie a část jeho příslušníků skončila ve Skotsku. S nimi se tam dostal i Wojtek. Usadil se v táboře poblíž Huttonu a po demobilizaci byl předán do zoologické zahrady v Edinburghu, kde žil až do své smrti v roce 1963. Bývalí vojáci jej tam navštěvovali a podle svědectví na ně reagoval, zejména když zaslechl polštinu nebo známé hlasy.

Z medvěda se mezitím stal symbol jedné velmi specifické polské válečné zkušenosti. Andersova armáda byla složena z lidí, kteří prošli sovětským vyhnanstvím a pak bojovali po boku západních Spojenců daleko od domova. Wojtek je provázel v etapě, kdy se z rozptýlených a často zlomených jednotlivců stávala znovu vojenská komunita. Proto dnes stojí jeho sochy mimo jiné v Edinburghu, Krakově, Londýně nebo ve Varšavě.

Příběh Wojtka zůstává mimořádný i v tom, že spojuje přesně dohledatelné dějiny s prvkem, který by v jiném kontextu působil téměř pohádkově. Za symbolem medvěda s granátem stojí konkrétní jednotka, konkrétní boje a konkrétní lidé. A právě proto se tento medvěd nestal jen válečnou kuriozitou, ale jedním z nejtrvalejších obrazů polské účasti ve druhé světové válce.

Philippe Pétain: hrdina od Verdunu a pád do Vichy

Maršál, který v první válce zosobnil obranu Francie a ve druhé vedl kolaborační režim

Philippe Pétain byl po první světové válce oslavován jako „vítěz od Verdunu“. O čtvrt století později stál v čele autoritářského režimu ve Vichy, který spolupracoval s nacistickým Německem a podílel se na pronásledování Židů.

Obrázek: Philippe Pétain (en civil, autour de 1930).jpg, Harris & Ewing / Library of Congress / Wikimedia Commons, public domain.

Verdun a zrození národního symbolu

Pétainova pověst vznikla u Verdunu. V roce 1916 se toto místo stalo symbolem francouzského odporu proti německé ofenzivě. Verdun nebyl jen bitvou, ale zkouškou vůle, logistiky a schopnosti udržet frontu pod nesmírným tlakem. Pétain byl vnímán jako velitel, který dokázal obranu stabilizovat a který rozuměl nutnosti šetřit vojáky více než někteří jiní generálové své doby.

Po válce z něj Francie udělala maršála a národní autoritu. Jeho jméno neslo váhu vítězství, oběti a státní kontinuity. Právě proto byl jeho pozdější pád tak ničivý. Nešlo o neznámého politika z okraje dějin, ale o člověka, v němž mnoho Francouzů vidělo bezpečí a pořádek.

Rok 1940 a volba kapitulace

V červnu 1940 se Francie zhroutila pod německým útokem. Pétain, tehdy už starý muž s obrovskou prestiží, se stal předsedou vlády a podpořil příměří s Německem. Jeho obhájci později tvrdili, že chtěl Francii chránit před úplným zničením. Problém je, že Vichy nebylo jen pasivní správou poražené země.

Režim, který vznikl ve Vichy, zrušil republikánské instituce a budoval autoritářský stát. Heslo „Práce, rodina, vlast“ nahradilo republikánské „Volnost, rovnost, bratrství“. Pétainova vláda spolupracovala s Němci a sama zaváděla řadu represivních opatření. Zvlášť důležitá je antisemitská legislativa, která byla ve Francii přijímána už na podzim 1940.

Kolaborace a odpovědnost

Vichy se dlouho snažilo vystupovat jako „štít“, který má Francii chránit. Historické prameny však ukazují, že tento obraz je nedostatečný. Francouzské úřady se podílely na pronásledování Židů, na policejních opatřeních a na správě země ve prospěch okupantů. V některých případech šly iniciativně dál, než co Němci bezprostředně požadovali.

Pétain samozřejmě nebyl jediným aktérem Vichy. Významnou roli hráli Pierre Laval a další politici. Jako hlava státu však nesl politickou a symbolickou odpovědnost. Jeho podpis a autorita dávaly režimu legitimitu, kterou by bez „hrdiny od Verdunu“ nikdy neměl.

Soud a paměť

Po osvobození byl Pétain postaven před soud. Byl odsouzen za vlastizradu a trest smrti mu byl vzhledem k věku a někdejším zásluhám změněn na doživotí. Zemřel v roce 1951 na ostrově Île d’Yeu.

Pétainův příběh patří k nejvýraznějším varováním moderních francouzských dějin. Ukazuje, že válečná sláva z jedné epochy neposkytuje morální imunitu v epoše jiné. Verdun a Vichy nejsou dvě oddělené životopisné poznámky. Jsou to dvě části jednoho života, v němž se národní mýtus změnil ve státní hanbu.

Wernher von Braun: rakety k Měsíci a stín Mittelbau-Dory

Technik Apolla, jehož první rakety vznikaly pro Hitlerovu válku

Wernher von Braun patří k nejrozporuplnějším postavám dějin kosmonautiky. Bez jeho týmu by americký program Apollo vypadal jinak; bez jeho německé kariéry by však nebyly ani rakety V-2, zbraně vyráběné za použití nucené práce vězňů koncentračního tábora Mittelbau-Dora.

Obrázek: Wernher von Braun.jpg, NASA / Wikimedia Commons, public domain.

Od snu o vesmíru k Hitlerově zbrani

Von Braun vyrůstal jako člověk fascinovaný letem do vesmíru. Už ve dvacátých a třicátých letech se pohyboval mezi německými raketovými nadšenci, kteří v raketě neviděli jen zbraň, ale i cestu mimo Zemi. Právě tato směs technického idealismu a politické slepoty tvoří základ jeho pozdějšího životního paradoxu. Když se o rakety začala zajímat armáda, von Braun se stal součástí systému, který dokázal jeho sen bohatě financovat, ale zároveň jej podřídil vojenskému účelu.

Výsledkem německého programu byla raketa A-4, známá jako V-2. Šlo o první balistickou střelu dlouhého doletu, která dokázala opustit atmosférické vrstvy a dopadnout na cíl rychlostí, proti níž neexistovala účinná obrana. Pro nacistickou propagandu byla V-2 „zbraní odplaty“. Pro obyvatele Londýna, Antverp a dalších měst to byl náhlý výbuch bez varování.

Mittelwerk a nucená práce

Nejtemnější část příběhu neleží jen v tom, že V-2 byla zbraň namířená proti civilistům. Ještě horší je způsob, jakým byla vyráběna. Po bombardování Peenemünde se produkce přesunula do podzemního komplexu Mittelwerk u Nordhausenu. Pracovali tam vězni z koncentračního tábora Mittelbau-Dora v podmínkách, které vedly k masovým úmrtím vyčerpáním, nemocemi, hladem a násilím.

NASA ve své současné biografii výslovně uvádí, že von Braun o strašných podmínkách věděl a podílel se na rozhodování o použití nucené práce. To je zásadní bod: nejde jen o abstraktní „vinu doby“ ani o nevědomou práci v izolované laboratoři. Von Braun byl manažerem velkého zbrojního projektu a jeho kariéra postupovala uvnitř nacistického státu.

Americký život po válce

Na konci války se von Braun a část jeho týmu vzdali Američanům. Spojené státy je převzaly v rámci programu Paperclip, protože studená válka rychle změnila hodnotu německých specialistů. Místo soudu a veřejného vyrovnání přišla vojenská práce v USA, vývoj raket Redstone a Jupiter a později přechod k NASA.

V americkém prostředí se von Braun proměnil v tvář kosmického věku. Uměl vysvětlovat, přesvědčovat politiky a prodávat veřejnosti představu, že rakety nejsou jen zbraně, ale nástroj poznání. Jeho nejslavnějším dílem se stala raketa Saturn V, která vynesla astronauty programu Apollo k Měsíci.

Dědictví bez jednoduché tečky

Kdybychom mluvili jen o technice, von Braun by byl jedním z velkých konstruktérů 20. století. Kdybychom mluvili jen o Mittelbau-Doře, byl by symbolem vědce, který přizpůsobil své ambice zločinnému režimu. Historická pravda je právě v napětí mezi těmito dvěma rovinami.

Von Braun nepředstavuje příběh člověka, který se prostě „napravil“ tím, že později pracoval pro dobrou věc. Jeho život ukazuje, že technický úspěch nemusí rušit morální odpovědnost. Raketa Saturn V vynesla lidi na Měsíc; dřívější rakety téhož muže byly vyráběny lidmi, kteří často nepřežili ani samotnou výrobu.